Odkaz migračního pragmatika
Zpráva o úmrtí bývalého ředitele Odboru azylové a migrační politiky na ministerstvu vnitra Tomáše Haišmana jeho okolí šokovala. Ačkoli byl delší dobu nemocen, nikdo nepředpokládal, že by se něco takového mohlo stát. Loni v létě sice odešel z postu ředitele, měl ale namířeno jako český diplomatický zástupce v hodnosti chargé d’affaires do Kosova. Do jednoho z nejobtížnějších diplomatických působišť v Evropě měl přitom odjet v 66 letech, už v důchodovém věku.
„Bude mít hodně práce, podmínky tam nejsou jednoduché. Podobná je i Palestina. Na tahle místa chodí lidé, kteří to mají mít těžké,“komentoval ještě v červenci jeho nové přidělení čestný předseda TOP 09 a bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.
Haišman měl na podzim absolvovat kurzy povinné před vysláním na mise a pak ihned odjet do Kosova. Jeho zdraví se ale rychle zhoršovalo a v prosinci už bylo jasné, že zůstane doma. Na nové působiště se těšil, Kosovo totiž zůstává zemí, kde je stále co hlídat: proudí odsud nelegální migranti do západní Evropy, země se vyrovnává s organizovanou kriminalitou i radikálním islámem, a k tomu je tu napětí mezi albánskou většinou a srbskou menšinou.
Že jde o post vyhrazený pro na slovo vzatého bezpečnostního experta, dokazuje i obsazení zastupitelských úřadů v těsném sousedství v rámci loňské podzimní rotace, jejíž součástí měl být i Haišman. Velvyslancem v černohorské Podgorici se podle serveru Hlídací pes stal Karel Urban, který dříve pracoval na vnitru, u policie a údajně i v Bezpečnostní informační službě ( BIS), v Makedonii působí veterán BIS a civilní rozvědky ÚZSI Miroslav Toman. Tomáš Haišman do této společnosti velmi dobře zapadá.
Přišel jsi po svých? Tak běž...
Vystudovaný historik a etnograf přišel na vnitro jako odborník na menšiny v prosinci roku 1992. Začal se věnovat cizinecké problematice v době, kdy nikdo nic takového neuměl a neznal. Počátkem devadesátých let byla kolem Česka velmi nestabilní situace – na Balkáně se válčilo, konflikty sužovaly i postsovětský Kavkaz či Podněstří, Rusko, Ukrajinu, ale i Rumunsko či Bulharsko trápila zase enormní chudoba. Česko však pro migranty nebylo nijak ekonomicky přitažlivé a uprchlické vlny se přes něj valily jako přes tranzitní zemi. Přesto tu občas někdo o azyl požádal nebo policie někoho zadržela a vyvstala potřeba tyto lidi ubytovat a vytvořit pravidla, podle nichž by se rozhodlo, zda u nás získají útočiště, nebo budou muset jít tam, odkud přišli.
Příliš moc podrobností a vzpomínek z té doby není k dispozici. Už v první polovině devadesátých let se Haišmanovi spolu s ostatními experty povedlo v Česku zavést systém žádostí o útočiště totožný s tím, jaký byl na západ od našich hranic – sestávající z udělení azylu (pro pronásledované) či doplňkové ochrany (dočasně pro lidi z válečných oblastí). Nové zákony také dávaly každému možnost odvolat se k soudu a čekat tu i několik let na konečný verdikt. Uprchlíky bylo potřeba někde ubytovat, vesměs v objektech ministerstva vnitra. Tehdy vznikla zařízení fungující dodnes: Červený Újezd, Vyšní Lhoty, Zastávka u Brna či Bělá-Jezová.
Tomáš Haišman nevysedával v kanceláři, sám jezdil do táborů a velmi rychle prokoukl různé triky, jako například když uprchlíci z Rumunska tvrdili, že je doma mučí tajná služba Securitate, v té době už několik let rozprášená. Už od této doby ale český azylový systém začíná vykazovat jeden charakteristický rys, který se zachoval do dnešních dnů a jenž je dán Haišmanovým naturelem – velmi pečlivé posuzování žádostí a značná, možná až přehnaná přísnost k těm, kdo na české území doputují po vlastní ose.
Svědčí o tom třeba statistiky z konce 90. let a přelomu tisíciletí, kdy migrantů začalo přibývat: v roce 1998 4085 žádostí o azyl, jen 85 lidí uspělo, 1999: 7220 ku 79, v roce 2001 dokonce 18 094 ku 83 úspěšným.
Kontrastem tu byla až nezvyklá vstřícnost vůči těm, o nichž byl Haišman přesvědčen, že pomoc skutečně potřebují. V první polovině 90. let tak Česko přijalo na 3500 uprchlíků z válčící Bosny a Hercegoviny, z nichž většina tu zůstala žít natrvalo, během kosovské krize v roce 1999 pak tisícovku uprchlíků z Kosova.
Česko také v té době repatriovalo do vlasti krajany z Kazachstánu a okolí ukrajinského Černobylu, přijalo uzbecké, barmské i irácké uprchlíky. Pro tyto lidi byl Haišman schopen později po našem vstupu do EU zařídit věci, nad kterými kroutili hlavou i novináři či humanitární pracovníci z uprchlicky vstřícnější Skandinávie.
Jen se nezbláznit
Proč to tak mohlo být, předestírá bývalá redaktorka Reflexu a poté České televize Věra Krinvajová. V roce 1993, hluboko v průkopnických dobách české azylové politiky, po několikaměsíční balkánské zkušenosti, dostala nápad podívat se do táborů pro běžence v Česku.
„Zpočátku jsem nevěděla, co si o něm myslet. Věcný, strohý, komisní. Ale přitom vlastně vstřícný,“vzpomíná na první setkání s Haišmanem: „Chtěla jsem poznat život v táboře a on mi k mému úžasu okamžitě nabídl s ním odjet.“
Navštívila Bělou-Jezovou a Červený Újezd. „Horovala jsem za pomoc válečným uprchlíků a světácky jsem tvrdila, že ta otevřenost se samozřejmě netýká uprchlíků ekonomických. Tenkrát to byly úplně nové pojmy. Tomáš Haišman se zeptal, co si pod pojmem ekonomický uprchlík vlastně představuju. A co bych doporučila dělat s člověkem, kterého sice nepronásledují doma politicky, ale který ve své zemi i s celou rodinou umírá hlady. Takže jim jde taky o život. A z rukávu vždy vytáhl skutečné příběhy. Začala jsem si ho vážit a tak nějak chápat, že ten vnější dojem komisnosti je vlastně jedinámožná cesta. Věřím, že se ho ve skutečnosti velmi dotýkala množství osobních příběhů. Ale zbláznil by se a nepomohl nikomu, kdyby se utápěl v emocích,“vzpomíná Krincvajová.
Pomoc pro děti
V roce 1993 Haišman spolu s několika lékaři rozjel projekt Medevac, který dal možnost vyléčit se stovkám nemocných dětí i dospělých z krizových oblastí. První děti létaly armádními speciály do Česka a léčily se ve zdejších nemocnicích, dnes úspěšně běží program dál, jen lékařské týmy putují i s vybavením za svými pacienty, například do Jordánska.
„První nemocné děti jsme vybírali náhodně, bez důkladnějších vyšetření. Měly přidružená onemocnění, hepatitidy, jejich rodiče tuberkulózu. To naši práci značně komplikovalo,“vzpomíná tehdejší přednosta dětského kardiocentra v Motole Jan Škovránek.
S Haišmanem pak promýšleli, jak vše příště zdokonalit. V Iráku či Afghánistánu už děti na místě vybírali čeští lékaři, využívalo se zázemí místních vojenských nemocnic, Haišman se dokázal domluvit s armádou, aby poskytla letadla.
„Dokázal zařídit všechno, i když někdy možná pololegální cestou,“vzpomíná Škrovánek. V tom, že Haišmanova schopnost byla v tom, věci zorganizovat a vyřešit, aby klaply, se s ním shoduje i jeho kolega lékař Tibor Klein: „Byl to takový tichý, vážný člověk, vždycky někde v pozadí. Moc toho nenamluvil, ale jeho slovo znamenalo hodně.“
„Architektem se člověk nestává. Architektem se člověk rodí. Je to dar a úděl současně. Musíte mít schopnost vidět jinými neviděné. Musíte mít odhodlání jít cestou jiným neznámou,“napsal jako vzpomínku na svého podřízeného ministr vnitra z let 2006 až 2009 Ivan Langer z ODS.
Haišman si právě za Langera počínal velmi odvážně a inicioval akce, které pro něj znamenaly i určité riziko. Z vlastní iniciativy nechal například přivézt šest dětí uzbeckých běženců, kteří museli narychlo uprchnout tři roky předtím po kr- vavých demonstracích v Andižanu. Uzbecký stát přitom děti pustit za rodiči odmítal. Podobně se do Česka dostaly i děti běženců z Barmy. Haišman vždy sestavil tým z Česka, který takovému převozu asistoval.
Převoz uzbeckých dětí je dodnes u uzbecké komunity ve světě populárním počinem, o kterém obsáhle informovalo i Rádio Svoboda – žádný jiný stát totiž takový servis svým uprchlíkům neposkytl. A nejen to, některé Haišmanovy praktiky připomínaly operace tajných služeb, o nichž rád v nadsázce říkal, že především pijí kávu a do reálných aktivit v terénu se jim moc nechce.
Haišman takto například vyslal známé specialisty na romskou problematiku, aby zmapovali příčiny migrace do Kanady a napsali mu o tom obsáhlou zprávu. Uvažoval o vyslání takové mise do Vietnamu, který podezříval z toho, že tamní migrace je státem řízenou záležitostí. Velké plány měl s Ruskem, k němuž měl postoj naprosto jasný – že je pro nás velkým nebezpečím a migrační krizí se snaží Česko destabilizovat.
V úterý zemřel po těžké nemoci Tomáš Haišman, architekt české migrační politiky a jeden z nejdéle sloužících vysokých státních úředníků – který byl daleko víc než jen loajálním státním zaměstnancem. U mnoha věcí, které inicioval, musel leckdy jít přes čáru a používat metody vlastní spíše tajné službě než opatrnému úředníkovi. Vybudoval migrační systém na zelené louce, tvrdě oponoval uprchlickým kvótám a zároveň dokázal pomoci tam, kde se to zdálo nemožné. Spolu s lékaři rozjel projekt Medevac, který zachraňoval nemocné děti. První děti létaly armádními speciály – dokázal zařídit všechno, i když někdy možná pololegální cestou.
Ne migračním kvótám
K poslední migrační vlně se Haišman postavil zcela jasně: „Proud, se kterým jsme se loni setkali – a můžeme si o tom mediálně říkat, co chceme –, je celý od začátku do konce proud ekonomické migrace. Pokud by šlo o uprchlíky, pravděpodobně by uprchli z rizikové země do země sousední, kde je poskytnuto bezpečí,“vypůjčil si jeho slova jeden z okrajových webů – EUportál. Ostře vystupoval proti uprchlickým kvótám, které označil za neomarxistický výmysl. Na druhou stranu neměl žádnou radost z toho, když se jeho slovy obhajovali proruští blouznivci, u nichž jde odpor k migrantům ruku v ruce s jejich přesvědčením.
„Nebyl to strach z migrantů, ale o kvótách byl ze své zkušenosti přesvědčen, že ten systém nemůže fungovat,“říká jeden z jeho někdejších blízkých spolupracovníků, který chce raději zůstat v anonymitě. Ivan Langer charakterizuje jeho přístup jako „migrační pragmatismus“.
Někdejší lidovecký ministr vnitra (1998) i zahraničí (2002–2006) Cyril Svoboda si Haišmana pamatuje jako člověka, který nikdy neuhnul a vše si dokázal obhájit. „Celý život byl pod obrovským tlakem, ale nenechal se zmanipulovat ani zkorumpovat. Byl v mnoha směrech silnější než ministři,“říká Svoboda s tím, že by si Haišman za svou práci určitě zasloužil státní vyznamenání: „Prospěl zemi víc než kdokoliv jiný.“
Šárka Kuchtová je novinářka, Tomáš Vlach editor ČRo – Radiožurnálu.