Únor 1948 očima poražených
Od října 1949 do července 1950 se v Londýně scházel kroužek politiků československých demokratických stran, kteří v exilu diskutovali o tom, proč komunisté v únoru 1948 uzurpovali veškerou moc ve státě tak snadno. Debaty se stenografovaly a jejich přepis vyšel tiskem teprve letos. V mnoha ohledech jde o fascinující čtení.
Středa 25. února 1948 po 11. hodině. mennou základnu, kterou má historik analyzující „Vítězný únor“k dispozici. Ta je ale paradoxním způsobem jednostranná: zatímco o činnosti stran, jejichž ministři podali demisi, máme s nadsázkou tuny dokumentů, pozadí aktivit komunistů stále zůstává ve stínu. Můžeme se jen dohadovat, co třeba znamenala nečekaná Zorinova návštěva nebo do jaké míry komunisté celou krizi sami iniciovali.
Hlavní spor, který se v souvislosti s únorovou krizí řeší dodnes, je ten, zda prezident Beneš o chystané demisi ministrů demokratických stran věděl dopředu a zda odstupujícím ministrům slíbil, že jejich demisi nepřijme. Edvarda Beneše z porušení slibu obvinil v exilu již Ferdinand Peroutka v brožuře Byl Beneš vinen?. „Porušil slib, že neopustí demokratickéministry, své přátele. Byl tak nemocný nebo se tak obával pohlédnout jim do tváře, že dokonce je odmítl přijmout na rozloučenou,“píše Peroutka.
Celá věc stojí zejména na interpretaci schůzky Huberta Ripky a jeho stranického šéfa Petra Zenkla u prezidenta ve středu 18. února. Zatímco Zenkl a Ripka později tvrdili, že Beneše o chystané politické krizi a své demisi informovali a setkali se s jeho podporou, kancléř Smutný to vylučoval. Londýnská diskuse „únorové komise“se přiklání spíše ke Smutnému, který hovoří o „osudném nedorozumění“. Z toho, že Beneš podpořil národněsocialistické politiky v jejich sporu s komunisty o odvolání osmi velitelů policie, respektive o požadavek, aby ministr vnitra Nosek toto rozhodnutí revokoval, Zenkl s Ripkou usoudili, že jim dává Beneš zelenou k rozpoutání vládní krize. Když mu pak Petr Zenkl o dva dny později oznamoval demisi, byl prezident v šoku nejen z obsahu sdělení, ale také z toho, že k němu došlo telefonem, o němž se dalo předpokládat, že je komunisty odposlouchávaný.
Současný historik má již také k dispozici soukromé sdělení, které Petr Zenkl napsal krátce před svou smrtí v americkém exilu, v němž přiznává, že Beneš ho „nikdy neujišťoval a také nemohl, že naši demisi nepřijme“. Že nešlo o žádný slib, přiznává v diskusi i Jaroslav Stránský. „Ano, on říkal, já demisi nepřijmu, ale já to bral jako projev jeho taktiky, jak chce postupovat, ale nikoli jako slib. Kdyby to měl být slib, musel by nám prezident říct: ,Pánové, já vám slibuji, že demisi nepřijmu.‘ To on nikdy neudělal.“
Vy byste viseli
Celá diskuse je dalším dokladem těžko uvěřitelné naivity a amatérismu, s nímž demokratické strany do střetu s komunisty šly. Na desítkách stránek se tu řeší problém, proč nebyli od počátku o akci informováni sociální demokraté, kdo komu co řekl a neřekl a jaký to mělo efekt. Nakonec se sociální demokracie k demisi nepřipojila s argumentem, že byla postavena před hotovou věc. Její dva ministři odstoupili až 25. února, kdy už bylo jasné, že komunisté své tažení vítězně završují.
Jistě, sociální demokraté byli rozpolceni na pro- a protikomunistické křídlo, takže ostatní strany mohly její postavení vnímat s nedůvěrou, ale pokud jejich zástupci zůstali ve vládě, mohl Gottwald s odkazem na běžný úzus požadovat řešení krize v podobě prostého doplnění vlády. Což se nakonec i stalo, čímž se převrat dal prezentovat jako legální postup.
Jak přiznalo několik diskutujících, demokratické strany neusilovaly o žádnou protikomunistickou spolupráci. „Vyhýbali jsme se tomu, dávat něco dohromady, protože jsme věděli, že to bude jen olej do ohně komunistů,“říká Jaroslav Stránský. A Václav Majer dodává: „Organizovat frontu, která by se jim eventuálně postavila na odpor, bylo předem odsouzeno k zániku.“Tento přístup vedl k tomu, že demokratické strany nebyly vůbec schopné čelit komunistům v ulicích a doufaly, že se vše vyřeší kabinetní dohodou. Edvard Beneš ale neměl žádné prostředky, jak by komunisty přiměl, aby s jednáním vedoucím k nějaké dohodě souhlasili. „V celé krizi se mu nedostalo žádné podpory národa, toliko pár tisíc studentů přišlo na Hrad,“říká Jaromír Smutný. „Měl se stát vůdcem protirevoluce proti svému ministerskému předsedovi? V této situaci měl jen dvě možnosti: zaprvé odstoupit. Anebo zadruhé zůstat na místě – stát musí být někým řízen – a pak odstoupit. Kdyby byl odstoupil ihned, Gottwald se stal okamžitě prezidentem republiky a vy jste viseli.“
Londýnská diskuse pomáhá pochopit, že Beneš měl opravdu mizivý manévrovací prostor, a to jak formálně, tak fakticky. Bývá mu například vyčítáno, že nevystoupil s nějakým burcujícím projevem k národu. Formálně ale jako hlava státu vůbec nemohl vystupovat na veřejnosti bez souhlasu vlády – tedy Gottwalda. A všechna média, zejména rozhlas, ovládali komunisté. Strach z komunistů byl tak veliký, že i na Pražském hradě se 24. února generální stávky na podporu jejich požadavků účastnili až na dvě tři výjimky všichni zaměstnanci.
Proč tak snadno
Podíváme-li se s odstupem na české dějiny posledního století, nemůžeme si nepovšimnout jednoho zajímavého jevu: všechny politické zvraty proběhly úžasně snadno. Říjen 1918 – rozpad habsburské říše a vznik republiky bez jediné rozbité výlohy. Září 1938 – ústup z pohraničí bez jediného výstřelu. Březen 1939 – okupace, které kladly symbolický odpor jen jedny kasárny. Květen 1945 – osvobození, které bylo sice vykoupeno krví, ale její množství bylo v kontextu druhé světové války skoro symbolické. Únor 1948 – komunisté získávají absolutní moc, aniž by se setkali s vážnějším odporem. Srpen 1968 – blesková sovětská okupace musí čelit jen vtipným nápisům a otočeným ukazatelům, „pořádek“je obnoven rychle a efektivně. Listopad 1989 – po několika velkých demonstracích se komunisté vypaří jak pára nad hrncem.
V souvislosti s rokem 1989 si otázku „proč tak snadno?“položil již o pět let později sociolog Ivo Možný. Jeho odpověď se dá shrnout do věty – protože již ani komunistické elity neviděly budoucnost v pokračování neefektivního ekonomickéhomodelu, který neumožňoval předávat kapitál potomkům. Toto vysvětlení by se dalo aplikovat i na rok 1918, ale již těžko vysvětlí, proč tak snadno proběhl třeba právě komunistický převrat.
Vysvětlení Benešova kancléře Jaromíra Smutného, zachycené na okraj jedné z diskusí, že jsme „národ srabařů“, má něco do sebe. Možná by bylo přesnější napsat, že jsme národ velmi flexibilních lidí, kteří se neangažují ve ztracených či nejistých bojích, ale dokážou se „realisticky“přizpůsobit každé situaci. Uvidíme, zda tato charakteristika z minulého století bude platit i ve století současném.
Podíváme-li se s odstupem na české dějiny posledního století, nemůžeme si nepovšimnout jednoho zajímavého jevu: všechny politické zvraty proběhly úžasně snadno