Ti, které opustilo Polsko
dačení chudší části Židů, krátce před válkou byl každý třetí Polák židovského původu odkázán na cizí hmotnou pomoc, často ze zahraničí. Vzájemné odcizení polských Židů a polského státu nemělo v Evropě mnoho obdob.
Zákon o „polských táborech smrti“dosáhl pravého opaku svého záměru, přitáhl pozornost světa k otázce polsko-židovského soužití a jeho krizí. A to krátce předtím, než si nejen Polsko připomnělo padesát let od té poslední.
Pachatelé a oběti
Ve filmu Evropa, Evropa režisérky Agnieszky Holland se v okamžiku německého a poté i sovětského přepadení Polska v roce 1939 odehraje pozoruhodná scéna. Na východ prchají polští Židé před nacisty a cestou se potkávají s nežidovskými Poláky, kteří prchají na západ, aby unikli komunistům. Je to výmluvný symbol odlišného vnímání jednoho z klíčových traumat novodobého Polska u obou komunit.
Nemalá část Poláků už od roku 1917 vnímá Židy jako přední protagonisty bolševismu a hlavní viníky polského neštěstí. Před válkou Židé skutečně představovali více než čtvrtinu komunistických a prosovětských aktivistů v Polsku. Komunistické hnutí bylo ovšem početně velmi malé, účastnilo se ho jen asi pět tisíc Židů z více než tří milionů. Podobnou situaci bychom našli i v Maďarsku, masová komunistická strana existovala jen u nás nebo v Německu.
Po osvobození se situace změnila. Mezi mezi navrátilci ze SSSR bylo mnoho indoktrinovaných Židů, případně oportunistů, kteří se přidali k nové moci. Židé se najednou ocitali na předních místech a také v potlačovacím aparátu. Patřila mezi ně i nechvalně proslulá Helena Wolińská, předobraz kruté prokurátorky v polském filmu Ida, ale i řada dalších. Běžný Polák přitom pravděpodobně nemá ponětí o tehdejší perzekuci nekomunistických židovských představitelů ze strany těch komunistických.
Napětí kolem navrátilců však panovalo i mezi komunisty. Do Polska dorazili takzvaní Moskvané – lidé, kteří válku přežili v exilu a se sovětskou pomocí se ujímali moci – mezi nimiž bylo nadproporční množství Židů. Příchod dosazených kádrů nesli úkorně „partyzáni“, lidé z protinacistického komunistického podzemí, většinou etničtí Poláci. Mezi odstavené tehdy patřil i Gomułka, který dostal novou šanci až v roce 1956. Tento proud začal používat pro své účely silnou národní, latentně antisemitskou notu, kterou pak v roce 1968 využil i ministr vnitra Moczar.
Je paradoxní, že Židé se navzdory relativně malým počtům objevovali i ve studentském hnutí 60. let, poté i ve Výboru na obranu dělníků v 70. letech a posléze také v zázemí Solidarity. Přesto řada Poláků vidí údajné židovské tíhnutí ke komunismu jako hlavní téma společné historie, přičemž Židé jsou chápáni jako pachatelé a Poláci jako oběti. Drsně to formulovala dcera předního odbojáře generála Fieldorfa, kterého v roce 1953 zavraždili komunisté: „Lidé, kteří se podíleli na uvěznění a stíhání mého otce, byli Židé a většina skončila v Izraeli. Nikdo se nám neomluvil. Naše vláda se omluvila Židům, které zabili Němci, teď by se měl Izrael omluvit nám.“
Zraněný „Kristus národů“
Není to samozřejmě jediný obraz, který lze v Polsku najít. Tamní židovský život zažil po roce 1990 obrovský rozmach, řada zejména mladých Poláků vnímá období předválečné republiky – včetně soužití s židovskou menšinou – jako zlatou éru národních dějin. Polské vlády různých barev se podílely na řadě aktů smíření, včetně výstavby pozoruhodného centra židovských dějin POLIN ve Varšavě.
Jedovatá debata kolem zákona o „polských“táborech smrti mnohé z toho poničila během pár týdnů. Řada námětů propagandy z roku 1968 jako obvinění, že se nadhodnocuje židovské válečné utrpení na úkor polského, že Židé pomlouvají Polsko v cizině a že to byli „sionisté“, kdo se paktoval s nacisty, zatímco Poláci bojovali, se letos objevila v takřka stejné podobě. Často v souvislosti s paranoidním vnímáním světa, s protizápadním či antiintelektuálním nádechem.
Přitom v Polsku zbylo už jen pár tisíc Židů a brzy tam možná nebudou žádní. Vlastně to celé není tolik o Židech, ale o tom, jak se Polsko, onen Mickiewiczův „Kristus národů“, zraňuje na vlastním těle. Není ale vše ztraceno. Ve čtvrtek prezident Andrzej Duda požádal lidi vyhnané v roce 1968 o odpuštění a dodal: „Polsko velmi lituje, že tu dnes nejste s námi.“