Totální výprodej české minulosti
Tady se dostáváme k něčemu podstatnému. Jako by se s koncem druhé světové války ztratila možnost vidět svět rozdělený na ty dobré a špatné. Ano, Hitler byl špatný, ale Stalin přece taky. A co Amerika, proč ta dodržela rozdělení Evropy a nepomohla nám? Toto znejasnění ostatně potvrzují i všechny ty špionážní romány či filmy z doby studené války.
Ale vraťme se zpátky k naší současnosti. Postmoderní „rozmytost“a s ní i jakýsi úpadkový humanismus totiž jako by paradoxně nahrávaly do karet „vrahům“a znevýhodňovaly „oběti“– podobně jako ona proslulá „přiměřená obrana“proti tomu, kdo vpadl do vašeho bytu… České prostředí se dodnes nevzpamatovalo z toho, že byly elity likvidovány a venkov kolektivizován. Kolik rodin to rozvrátilo, zničilo, kolik lidí to fakticky zabilo – a nakonec se debatuje o tom, jestli to náhodou bratři Mašínové nepřehnali, když odpravili pokladníka a policistu. Debatovalo se, zatímco prokurátor Vaš si užíval důchod, o němž se pochopitelně všem těm, kteří byli rozkulačeni a následně přesídleni či později „vystěhováni“z republiky, ani nesnilo.
Neustále slyšíme, že se musíme vyrovnat s minulostí, přitom většina románů i filmů, které se vracejí k historii 20. století, je už jen zištným používáním tragických, tedy atraktivních kulis a silných příběhů výrazných osobností. Neustále slyšíme, že se musíme vyrovnat s minulostí, ale kdo se bude vyrovnávat se současností?
Doba po roce 1989 přinesla především potřebu přepólovat všechny ty komunistické lži a mýty. Nahradit Julia Fučíka „vymazanými“letci z Anglie. A „převyprávět“Třicet případů majora Zemana či Krále Šumavy bez ideologického nátěru – v horším případě s ideologickým nátěrem novým, někdy i od týchž snaživých autorů. Přitom nutno dodat, že takový Atentát či Nebeští jezdci ze šedesátých let zůstaly nepřekonány.
Jak směšné se zdá tehdejší vysílání Třiceti případů majora Zemana s následnou „vysvětlovací“diskusí dnes, kdy Česká televize vysílá ze socialistického archivu leccos, a navíc vyrobila něco tak toporného, jako je „historický“seriál Vyprávěj. V době, kdy – pokud má to štěstí a dožije se – dostane státní vyznamenání válečný letec třeba vedle Daniela Hůlky…
Nestydět se říznout do mrtvého
Dlouho jsme žili s pocitem, že naše příběhy nikoho mimo Česko nezajímají, včetně těch velkých. Jan Novák místo toho, aby s „mašínovským“románem Zatím dobrý slavil v Americe úspěch, ho nakonec musel přeložit aspoň do češtiny, aby vůbec vyšel. A stejné to bylo s heydrichiádou – filmy, romány, historické knihy, dokumenty či komiksy zůstávaly pouze v českém prostoru.
Potom ale přišel román HHhH Laurenta Bineta a nedávno dva velkofilmy Anthropoid a Smrtihlav, přičemž druhý vychází právě z knihy francouzského autora. Najednou tyto historické příběhy přelezly přes pomyslnou závoru na české hranici. O čem to tedy vypovídá? Že už i tvůrci jinde jsou příběhově na suchu, a tak vzali za vděk tímhle? Anebo to znamená, že pokud chceme, aby naše příběhy byly „světové“, musíme „je“nechat, aby si je převyprávěli po svém – míněno nejen svým jazykem, ale i svým způsobem? A máme být „pyšní“, nebo nadávat, že si s námi ti větší a silnější zase dělají, co chtějí?
Výsledkem jsou pak ale filmy, kde – nejen – českoslovenští parašutisté mluví v protektorátní Praze anglicky, a čeští historici nad těmito snímky vztekle skřípou zuby, protože je tam spousta bezdůvodných nepřesností… Protože si s námi zkrátka mohou dělat, kdy chtějí, co chtějí… To je právě „nevýhoda“těchto historických látek – může po nich sáhnout kdokoliv, nikdo na ně nemá copyright ani přednostní právo a každý může ve své fikci historické reálie jakkoliv posunout.
Mimochodem, mluvit v protektorátní Praze anglicky bylo nebezpečné – uvědomují si tohle aspoň čeští návštěvníci kin při promítání zmíněných snímků? A vědí vůbec, že to, co se děje na plátně, má souvislost s naší historií? Na otázku, zda existuje něco „českého“, co může zaujmout ve světě, lze tedy odpovědět kladně. Ale stejně tak je správnou odpovědí, že je nesmysl se takhle vůbec ptát.
A nakonec se dostáváme k onomu všudypřítomnému „příběhu“… Můžeme se učit historii z filmů a románů či komiksů, když často – vědomě či hůř nevědomě – zkreslují, musí zkreslovat právě v zájmu onoho příběhu? A je vždycky přitažlivější román než faktografická práce? Je tu přece příklad knihy Jako bychom dnes zemřít měli Miloše Doležala, pojednávající o faráři Toufarovi. Ta slavila velký – i prodejní – úspěch, ovšem je pravda, že neměla přímého konkurenta v podobě románového díla detailně zpracovávajícího tragický příběh číhošťského faráře, pokud tedy nepočítáme Mirákl Josefa Škvoreckého, kde je tento případ s jistým posunem použit.
Můžeme totiž říkat, že umělci se skrze romány, komiksy či filmy – o Janu Masarykovi, Miladě Horákové, Janu Palachovi, Lídě Baarové, králi Šumavy, hilsneriádě, heydrichiádě, Lidicích či Baťovi – snaží vyrovnat s naší minulostí, a to nejen druhé poloviny 20. století. A stejně tak můžeme říkat, že lidé – hlavně děti – dokážou historii lépe vnímat skrze příběhy.
To je všechno pravda, ale není to pravda celá, protože ten důvod je ještě jiný. A tím je ona prázdnotou zející spíž velkých příběhů, příběhů, kde soupeří dobro a zlo, i když třeba už mezi nimi není tak jasná hranice. Avšak je pořád jasnější než v současnosti – a hlavně už se lze o něco opřít, už o té době, o tom konkrétním osudu či případu někdo něco řekl či napsal… Doba objevů opravdu skončila, o heydrichiádě dnes někdo napíše další román či natočí další film bez mrknutí oka a vůbec mu nevadí, že je x-tý v řadě. Takže o vyrovnávání se zde už nejde, daleko spíš o prosté používání.
Navíc žijeme v době, kdy se fiktivní a reálné, především pak virtuální a reálné, překrývá a někdo už tento přechod není schopen ani pořádně rozlišovat – ostatně Češi v tomhle mají silnou tradici od Rukopisů přes Péráka až po Cimrmany… Kupříkladu se tak na jednu stranu máme dojímat nad filmem, jenž ukazuje, jak se Lída Baarová cicmala s Goebbelsem, a na druhou stranu je Kevin Spacey vystřiháván a nahrazován ve filmu za to, co udělal v reálném světě. Což je úžasný paradox.
To, že zavíráme před současnou realitou oči, potom dokládá i to, co bylo již naznačeno. Umělcům se povětšinou současnost zdá být nudnou látkou či nebezpečným, nejistým územím, takže před ní uhýbají pohledem a vyprávějí o vzdálené historii, která už byla bezpečně „předžvýkána“. A čtenáři a diváci tato díla nadšeně hltají, protože přinášejí silné příběhy – osudy ohýbané velkými dějinami –, a tak na chvíli zapomenou na své nudné životy a na to, že současnost je nebezpečné, nejisté území. Snad jedinou výraznou výjimkou, kdy současný tvůrce uchopil historickou látku opravdu tvůrčím způsobem, se zdá být Quentin Tarantino se snímky Hanebný pancharti či Nespoutaný Django…
Samozřejmě jsou i současní autoři, kteří píšou o současnosti, kteří se nebojí bojovat s onou údajnou nudností a také nebezpečnou čerstvostí a nezpracovaností dnešních dnů. Dokonce se teď v českém prostoru objevilo i něco jako „literární populista“. Ale zatímco čeští populističtí politici hledají díru na trhu a říkají to, co chtějí slyšet ti, kteří jim následně svými hlasy pomohou do parlamentu, u spisovatelů je to jinak. Ti se snaží provokací – spíše však už jen zákrskem toho, co se jako provokace označuje – získat větší pozornost.
U politika stačí pár blábolů do mikrofonu, literát však musí napsat román. Rozumný člověk by si řekl, že mu to za tu námahu nestojí – nebo by to vzdal po pár stranách. Ale když se v jednom těle sejde instantní provokatér s nezdolným grafomanem, pak se dílo podaří, jak ukázal román Za Alpami Davida Zábranského, tohoto Okamury české literatury.
Nečekej ani do tmy
Umělcům se povětšinou současnost zdá být nudnou látkou či nejistým územím, takže před ní uhýbají pohledem a vyprávějí o vzdálené historii Novodobá česká kultura by se asi dala nejlépe ilustrovat obrázkem zamčených dveří, na nichž je cedulka: Přijdu hned, vyrovnávám se s naší minulostí
Na závěr by se chtělo naivně zvolat, že pokud už se máme umělecky vracet k naší historii a pokud z toho zároveň má vzejít cosi reprezentativního, tak by český stát měl napřít všechny síly a finance na to, aby sestavil tým kreativních lidí, kteří ty největší tuzemské příběhy dokážou přetavit do velkého díla – taková elitní dílna těch nejtalentovanějších, v níž by vzniklo „vyprávění“naznačené v úvodu článku. Ale víme, že takovéto řízení shora – zvlášť v umění – nefunguje. A ono „ nefunguje“platí v obou smyslech slova: nedokáže vůbec fungovat samo o sobě, natož aby dosáhlo kýženého účinku.
Česká republika za dobu svého trvání bohužel dokázala vyprodukovat víc špatných ministrů kultury než výjimečných uměleckých děl, která by výrazně promluvila do celosvětového kontextu. Novodobá česká kultura by se tak asi dala nejlépe ilustrovat obrázkem zamčených dveří, na nichž je cedulka: Přijdu hned, vyrovnávám se s naší minulostí.