Zmatení jazyků... a Ježíšův mixér

obchodnická navažština i řeč na čínském pobřeží. Potřeba lidské komunikace je věčná; tím spíš na členité Nové Guineji, kde existuje přes 700 jazyků.

Do globálního vývoje jazyků razantně vstoupili Evropané. „Dějiny jazyků se člení na dvě velké epochy, oddělené rokem 1492 (Kolumbem). Tehdy začal celosvětový nástup Evropy a některých jejích jazyků. Až do té doby se jazyky téměř výhradně šířily pozemní cestou a jako takové byly pouze regionální: v centralizovaných, ucelených regionech se hovořilo velkými jazyky,“píše Nicholas Ostler v práci Říše slova (česky 2007).

Pentalingvní indiáni z Brazílie

Vládnout jazyky patří k vymoženostem všech lidí, jen ty varianty jsou nekonečné. Odborný web Ethnologue.com aktuálně eviduje 7097 živých jazyků na celém světě; většina populací je navíc multilingvní. Kdo by snad podceňoval „primitivy“z pralesů i savan, měl by vědět, že A. P. Sorensen publikoval v časopise American Anthropologist (1967) studii o indiánských kmenech severozápadní Brazílie, které běžně uměly čtyři až pět jazyků! Důvodem byla striktní exogamie čili tamní pravidla, která vyžadují hledání si životního partnera v jiném společenství.

Jazykové verze a styly existují i v jednotlivých jazycích. Ilongoté měli na Filipínách dokonce krasořečnění, vyžívání se v metaforách a ve hře se slovy. Dobře známe naše české slangy, lingvisté řeší etnolekty, dialekty anebo i sociolekty...

Vždyť také lidská řeč není novinkou, vyvíjela se dlouho. Kdy přesně prajazyk vznikl, je těžkou otázkou, která nepřestává vědce vzrušovat. Podstatné je datum minus 300 tisíc let, kdy se u našich prapředků vyvinul vokální trakt s optimální pozicí sníženého hrtanu; máme též hlasivky, jazylku. Z prvotních skřeků se utvářely zvuky, neustále přesnější. „Není pochyb, že vývoj mluveného jazyka, jak ho známe dnes, byl určujícím bodem lidské prehistorie. Možná byl TÍM určujícím bodem. Lidé vyzbrojení řečí byli schopni tvořit v přírodě nové druhy světů: svět introspektivní a svět, který vytváříme a sdílíme s jinými, svět, který nazýváme kulturou,“uvádí paleoantropolog Richard Leakey v díle Původ lidstva (česky 1996).

V 19. století se ke vzniku řeči vyjadřovala zejména onomatopoická teorie, jež hledala vznik v libozvučném napodobování přírodních zvuků. Novější hypotézy uvádějí, že jazyk vzešel ze vzájemné péče nebo gest. Lingvista Derrick Bickerton ovšem vystihl důležitost tohoto vynálezu, ať se udál jakkoli: „Jen jazyk mohl prolomit vězení bezprostřední zkušenosti, v níž je každá jiná bytost uzavřena, a vypustil nás do nekonečné svobody prostoru a času...“Malé dítě musí však jazykovou dovednost získat externím podnětem, hlavně od rodičů; pokud stimul nepřijde (jako u osaměle vyrostlých „vlčích dětí“), mluvit samo od sebe nezačne.

Bez řeči se lidé prostě neobejdou. Nikde. „Někteří lidé považují jiné jazyky za ošklivě nebo primitivně znějící, jestliže užívají hlásek nebo kombinací, jež jim připadají nezřetelné nebo špatně artikulované,“píše lingvistický antropolog Zdeněk Salzmann v knížce Jazyk, kultura a společnost (1996). Ač nám křováckémlaskavky, indiánské tóny či arabské hrdelnice znějí podivně, nejen Inuit si přelomí jazyk o naši „drnčivou alveoláru ř“.

Salzmann přidává i Hockettův soupis šestnácti systémových vlastností jazyka, mezi něž patří mimo jiné: otevřenost (lze vytvořit výrok, který ještě nikdo jiný nikdy nevyslovil), posunovatelnost (můžeme mluvit o něčem, co je zcela jinde), reflexivita (lze mluvit i o jazyce samotném) nebo možnost lhát, čehož si nyní, v době postfaktické, užíváme až příliš...

Věděli jste, že jazyk rotokas ze Šalamounových ostrovů si vystačí s jedenácti hláskami, což je nejméně na světě (a-e-i-o-u-b-g-k-p-r-t)? Anebo že existuje šest různých slovosledů? Jestliže si vezmeme větu – třeba „krávy žerou trávu“– s podmětem, přísudkem a předmětem, ve světových jazycích existuje šest rozličných slovosledných variant: Malgaši z Madagaskaru by řekli „žerou trávu krávy“a v kabardinštině na Kavkazu by to znělo jako „trávu krávy žerou“.

Jazyky se mění a mísí. Vůbec nejčastěji přejímají gastronomické termíny, čehož budiž důkazem čokoláda z mexického nahuatlu, čatní z hindštiny, banán z fulbštiny, pistácie z perštiny, mango z tamilštiny nebo cukr ze sanskrtu. Ve slovních složeninách kupodivu neboduje nejvíce němčina se svými „velkými-vodními-parními-loděmi-na-Rýnu“, nýbrž asijská čukština. I ta má blízko k zániku, což platí též pro evropské zástupce: manštinu, ladinštinu anebo lužickou srbštinu.

Svět prožívaný přes jazyky?

Už Wilhelm von Humboldt psal: Duševní vlastnosti a struktura jazyka národa tak těsně splývají, že je-li dáno jedno z nich, měli bychom být schopni odvodit v plném rozsahu to druhé. Jazyk je vnější projev ducha národa: jeho jazyk je jeho duch a jeho duch je jeho jazyk; je těžké si představit dvě totožnější věci. Trochu to přehnal, ale vztah jazyka a vidění světa nepřestal vědce fascinovat. Slavnou se stala tzv. Sapir-Whorfova hypotéza, jejíž jádro lze vyjádřit následovně: gramatiky každého jazyka nejsou toliko reprodukujícím nástrojem pro tlumočení myšlenek, ale právě různé gramatiky a jazyky (odlišně) formují konkrétní lidské myšlení.

Pestrost jazyků je ohromující. Hehe. Haha. Ne, to není citoslovce posměchu, ale mandžuské výrazy pro ženu a muže, které naznačují, jak odlišné významy mohou mít shodná slova v jiných koutech světa. I škála pravidel je nezměrná. V africkém jazyce ndebele existuje trojí pojem pro otce, a to podle vztažené souvislosti: u-baba je „můj otec“, u-yihlo zase „tvůj otec“a u-yise pak „jeho/její otec“.

Že by ti exotičtí, cizí a „divocí“lidé byli prosté mysli? Odpovědět si může každý sám, když vysloví větu-slovo austrálského kmene Mayali „abanyawoihwarrgahmarneganjginjeng“s významem „zase jsem pro ně uvařil špatné jídlo“, jak uvádí úžasný Atlas jazyků (2003).

Lidé na druhém konci světa to neměli snadné, když se museli vypořádat s příchodem neznámých osob a jejich věcí. Proto se v Oceánii stalo piano „bednou s černými a bílými zuby, do nichž tlučou evropské ženy a ona křičí“. A helikoptéře na Nové Guineji se říkalo „miksmasta bilong Jisas Kristas“čili Ježíšův mixér.

Jazyky se vyvíjejí, mísí a také – zanikají. Pro národy a jejich uvědomění jsou však enormně důležité. Leoš Šatava psal už v knize Jazyk a identita etnických menšin (2009): „Počet živých jazyků se rychle zmenšuje; asimilační procesy intenzivně působí i v nejzapadlejších koutech světa a tempo je mimořádně vysoké. Více než desetina jazyků světa se již nachází v poslední fázi existence a dalších zhruba osmdesát procent z nich je dnes vážně ohroženo zánikem...“Jak víme díky výzkumům antropologa Martina Soukupa: i Papuánci ze vsi Yawan kdesi v nedostupných kopcích Nové Guineje už používají svůj jazyk moderně. Na Facebooku.

Afričtí Šonové znají dvě stě výrazů pro typy chůze: od shrbené, neklidné až po nadutou... Kde se jazyk, výlučně lidská schopnost tak přesně komunikovat, vzal? Už antický Psammétichos či císař Fridrich II. podnikali pokusy s výchovou dětí, na něž nesměl nikdo promluvit. Toužili zjistit, jaký je onen původní – dokonalý – jazyk. Dějiny jazyků se člení na dvě epochy oddělené Kolumbem. Tehdy začal celosvětový nástup Evropy a jejích jazyků. Až do té doby se jazyky šířily prakticky jen pozemní cestou

Autor je etnolog a historik kultury