Peklo jsou ti druzí
Louisova próza je evidentně autobiografická. Tvář autora na obálce, jeho vlastní jméno Eddy Bellegueule, vyprávění v první osobě. A především autentická bolest v textu, ta kvanta otevřeně vypsaného utrpení, kterými simusel dospívající kluk z Pikardie projít. Jedno peklo měl doma: otec cholerik, rváč a opilec, mat- ka věčně přepracovaná, nazlobená na celý svět, na rodinu, na sebe. A k tomu krutá sociální nouze.
Druhým peklem byla škola, kam si Eddy chodil především pro bití, verbální ponižování a urážky – byl přece „buzna“. Francouzský venkov je v Louisově podání pudový, nabitý nere- flektovanou agresivitou, patriarchálním sadismem, závislý na alkoholu, televizi, fámách. Věčná nespokojenost samozřejmě hledá hromosvod. Cokoli nezapadá, je podezřelé, a pokud se nepřizpůsobí, je třeba s tím skoncovat: s černochy, s Araby, s Eddym.
Hrdinovi brzy dojde, že zklamal, selhal. Roste v něm pocit studu, viny, méněcennosti; prohlubuje se jeho astma. Snaží se napodobovat „drsňáky“kolem, snaží se zoufale žít jako druzí, jako ti „normální“, ale tělo mu diktuje jinak. Eddy přičinlivě hřaduje s „kámoši“na zastávce autobusu, symbolickém bodu zlomu, v místě, které dává šanci zmizet z klece venkovských stereotypů, ze života nalinkovaného od prvního do posledního dechu.
Člověk revoltující
A je to nakonec on, ten „nenormální“, kdo najde sílu odejít a nechá peklo těm druhým. Vymění venkov, kde jsou vlastně všichni jedna velká rodina, za anonymní město; přízemní obzor zoufalých, totálně pasivních „hnojokydů“vystřídá rozhled, který mu nabízejí studia. Studuje příznačně herectví, ale ve vlastním životě už hrát nemusí: se „starým“Eddym zvládl skoncovat sám.
Louis dokáže říct minimálními prostředky maximum. Čistý ja- zyk, žádná symbolika. V jeho zpovědi kraluje děj, syrové scény navěšuje těsně jednu za druhou. Jenže ta syrovost je podána kontrastně: měkce, citlivě, v podkresu s jistou dávkou melancholie – ale i tiché naděje.
Slast vítězí
Dalo by se mluvit o návaznosti na francouzské naturalisty, třeba Zolu v románu Zabiják, nebo jejich české aktualizace, třeba Topolova Citlivého člověka nebo novelu Zuzany Kultánové Augustin Zimmermann – jenže na rozdíl od nich vítězí u Louise slast, ne realita, vítězí vzpoura, boj za vlastní individuaci, za sebepřijetí. Portrétováním členů své rodiny si autor kompenzuje jejich dřívější nezájem, jejich opovržení jeho orientací. Je to revoluční próza. A revoluce tu své dítě nesežere.
Édouard Louis napsal knihu o bolesti duše a těla. Vypsal se z toho, osvobodil se. Bolest zeslábla. A čtenář se může identifikovat. Zřejmě tady je příčina ohromného zájmu o jeho prvotinu. Skoncovat s Eddym B. je terapeutická kniha.
Édouard Louis: Skoncovat s Eddym B.
Autor je literární a výtvarný kritik