Nekrmte už tu bestii!
Po nějakém tom čase jsem se vydal na víc dnů „domů“– na severozápad Čech, odkud pocházím. Nedaleko (ale ani ne moc blízko) jsou totiž hory, spíš tedy takové větší kopce, ale pěkně se tam lyžuje. Po večerech jsem se mezi řečí díval na televizi, a protože ji v Praze vskutku silně postrádám, byly tyto večery svérázným zpestřením mého jinak pěkného pobytu.
A tak jsem viděl i Českého lva a byl nalákán na nejnovější a jistě skvostné české filmy a dokumenty. A při tom všem jsem se dozvěděl, že se České televize rozhodně nemáme vzdát (s tím plně souhlasím), že nemám volit Miloše Zemana (s tím také souhlasím, byť si nejsem jist, zda takový výrok v daném čase v sobě nenese stopy absurdního humoru), dozvěděl jsem se i to, že je třebamít se na pozoru před oligarchy (s tím také souhlasím, jen mám trochu zmatek v tom, kolik oligarchů v Česku vlastně žije, vždyť každý udává jiné počty a jména – potřeboval bych zřejmě jejich plný a kanonický výčet, abych přestal tápat) nebo mi bylo z pódia řečeno, že demokracie je něco jako křehká květinka, o níž je třeba pečovat (souhlasím, souhlasím, souhlasím…).
A přesto jsem se styděl a u každého dalšího laureáta, který přebíral sošku, jsem doufal (a někdy se mi to i splnilo), že bude mluvit třeba o počasí nebo o tom, jak mu chutnal oběd nebo tak něco…
A styděl jsem se proto, že to byl od řady cenou vyznamenaných umělců především mizerný intelektuální výkon. Bylo to jen předpřipravené rétorické cvičení. Sotva koho mohlo oslovit (leda tak stejně předpřipravenou „masu“, nikoli však „publikum“).
A pak jsem si říkal: Prosím, nekrmte už tu bestii! Copak není zřejmé, že sebelepší agent provokatér by se nemusel hanbit za výkony, které někteří vystupující v Rudolfinu předváděli?
Nakonec jsem začal (pod náporem všech těch promyšlených provolání) přemýšlet o přednostech apolitického postoje. Začal jsem si říkat, jestli vlastně nejsou dva odlišné typy apolitického člověka. Prvním – dejme tomu, že původním – typem je bytost, které je v podstatě ukradené, co se kolem ní děje, zajímá se hlavně o konzum atd. Někdy se té pozici říká hezky česky eskapismus. Druhým typem apolitického člověka je bytost, kterou sice to, co se kolem děje, zajímá velice, ale přesto se neangažuje a na demonstrace nechodí. Třeba proto, že je jí protivný způsob, jakým je protest veden, a diskurz, kterým je nesen, třeba mu přijde takový protest dokonce kontraproduktivní, třeba už zbývá jedině smích, třeba je nutno vzkřísit postoj profesora Avenaria z Kunderovy Nesmrtelnosti, třeba…
Jenže žádné další „třeba“jsem si už v hlavě říci nestihl. Malý synovec zavadil o vypínač, obraz se zvukem rázem zmizel a jedna dobrá duše v místnosti řekla: „Nechme to být. Kdo ví, třeba bude vypnutá televize pro dnešek lepší.“
Styděl jsem se a u každého dalšího laureáta, který přebíral sošku, jsem doufal (a někdy se mi to i splnilo), že bude mluvit třeba o počasí nebo o tom, jak mu chutnal oběd nebo tak něco…