Britská odpověď. Rex padl v Pompejích

Kvůli brexitu a s ním souvisejícím vnitropolitickým tahanicím a také kvůli předčasným volbám vypadala britská premiérka Theresa Mayová do úterka jako jeden z nejslabších, nejoslabenějších politiků v Evropě.

Úterní parlamentní projev v souvislosti s útokem nervovým plynem na britském území vše rázem proměnil. Mayová se velice ostře postavila proti Rusku a učinila ho jasně zodpovědným za útok. V takových krizových okamžicích se lidé většinou sešikují za jinak kritizovaným či zpochybňovaným lídrem. Navíc favorit na vítězství v příštích volbách labourista Jeremy Corbyn dlouhodobě prosazuje smířlivou politiku vůči Rusku.

I proto se všeobecně očekávala daleko tvrdší britská odveta než ta, která byla nakonec vyhlášena. Británie vypověděla 23 ruských diplomatů, u kterých se víceméně vědělo, že jde o špiony, a bylo vyhlášeno, že se neuskuteční žádná setkání na vyšší a nejvyšší úrovni mezi oběma státy. To, co Británie nakonec vyhlásila, je vůbec nejmenší představitelná reakce.

Světová média i oslovení bezpečnostní experti od úterka večer očekávali zabavování majetků některých Rusů na území Spojeného království a odebrání licence ruské propagandistické televizi Russia Today, možná dokonce odvolání účasti fotbalového týmu na mistrovství světa ve fotbale nebo zákaz využívání platebního systému Swift pro ruské subjekty.

Ruský opoziční politik Alexandr Navalnyj včera vydal tweet: „Členové britské královské rodiny nepřijedou na zahájení fotbalového šampionátu. Putin se kvůli tomu smutkem rozpláče a přestane zabíjet lidi.“A ještě jeden: „23 ruských diplomatů bude vyhoštěno a 23 ruských oligarchů si bude dále užívat Londýn.“Faktem ale je, že oba tweety Navalnyj později smazal. Není zřejmé proč.

Británie může ještě opatření stupňovat. Ke zpřísnění protiruských sankcí ze strany Evropy ale asi nedojde. Rusové využívají jisté nejednotnosti a váhavosti Evropy i Západu. Macron nejprve vyjádřil solidaritu, pak ale jeho mluvčí vyhlásil, že Francie nebude v reakci na útoky „zakládat politiku na fantazii“, a následně zase vyjádřil solidaritu s tím, že je jasné, že za útokem stojí Rusko. Německo teprve formuje vládu, Itálie je v povolební politické krizi, EU neví, co s Polskem a Maďarskem... Americký ministr zahraničí Rex Tillerson vyjádřil solidaritu okamžitě, pak byl ale odvolán a prezidentu Trumpovi trvalo další den a půl, než se vyjádřil jasně.

VUSA nastal „rexit“, do vedení ministerstva zahraničí nastupuje šéf CIA Michael Pom- peo. Když už jsme u odcházejícího Rexe Tillersona, zde je naše kratičká inventura jeho působení. Pozitivem je, že Tillerson působil často jako jistý moderující faktor, jako korekce někdy dosti zběsilých nápadů prezidenta Trumpa.

Tillerson oponoval Trumpovu vypovězení Pařížské klimatické dohody, a když ji Trump stejně vypověděl, pravil, že hlavní principy budou USA plnit i tak. Tillerson byl proti vypovězení íránské nukleární dohody, ohlášené jednání s Kim Čong-unem označil za pouhý „rozhovor“a podobně.

Pokud bude nadále hlavní kvalifikací pro členství v Trumpově kabinetu loajalita vůči prezidentovým názorům, není to moc dobrá zpráva. Trump, jak známo, moc nečte, je často dogmatický, tvrdohlavý a impulzivní.

S jediným pozitivem souvisí ale i hlavní negativum. Je možné, aby prezident a ministr zahraničí v takto důležité zemi, která je navíc garantem bezpečnosti Západu, vytvářeli takto rozladěný akord? Tillerson s prezidentem komunikoval málo, nikdy si nevytvořili přímou a frekventovanou neformální linku, ministerstvo zahraničí se stalo jakýmsi ostrovem ve vládě, či dokonce samostatně plující lodí.

S tím souvisí i to, že klíčové ministerstvo zahraničí se ocitlo za Tillersona v jakémsi rozkladu, ve stavu demoralizace. Tillerson neukázal pevnou ruku a směr, neuměl vybudovat manažerský tým, přišel do nepřátelského prostředí a neuměl s tím naložit. Další zaměstnanci dávali najevo, že nevědí, zda je řídí Bílý dům, nebo jejich vlastní ministr, a tak dále.

Autor je předsedou správní rady Institutu pro politiku a společnost