Muž 28. října, který zemřel v base
mřel o deset let později jako všeobecně adorovaný státník. František Soukup stál celou první republiku v čele Senátu jako jeho místopředseda a předseda, zemřel v roce 1940. Vavro Šrobár osvědčil mimořádnou politickou dlouhověkost a zemřel na konci roku 1950 jako ministr. V té době byl Jiří Stříbrný již čtvrtý rok za mřížemi, kam jej neposlali komunisté, ale Benešova „třetí republika“. Další čtyři potupné roky ve vězení za zločiny, které nespáchal, měl v té době ještě před sebou.
Narodil se v Rokycanech v rodině advokátního úředníka jako Ferdinand Stříbrný. Křestní jméno si změnil na Jiří až v době, kdy byl poslancem říšské rady – důvodem byl formální přestup k pravoslavné církvi, která slíbila zřídit ve Vídni českou menšinovou školu, pokud alespoň dva tisíce Čechů konvertují. V Praze vystudoval nižší reálku a vyšší průmys- lovku, od studentských let jej pohltila politika. Na konci 90. let se připojil ke vznikající České straně národně sociální, která byla založena jako druhá socialistická strana. Impulzem se stalo prohlášení prvních pěti sociálnědemokratických poslanců na říšské radě v březnu 1897, kteří se distancovali od tradičního státoprávního ohrazení českých stran a české státní právo označili za „zvetšelá privilegia a dokumen- ty“. Druhá socialistická strana, kterou založil redaktor mladočeských Národních listů Václav Klofáč, měla být nejen proletářská, ale také národní.
Jiří Stříbrný se brzy osvědčil jako charismatický řečník a výkonný redaktor stranických periodik. Tehdejší politické schůze nezřídka končily všeobecnou rvačkou, jedna taková přivedla Stříbrného na čtyřiměsíce do vězení. Rakousko mělo pro politické vězně pochopení, takže v kriminále dál psal a redigoval. Po působení ve stranických listech v Českých Budějovicích a Vídni přešel v roce 1907 do vznikajícího „ústředního orgánu“strany – Českého slova. A o čtyři roky později porazil v pražských Holešovicích ve volbách do říšské rady sociálního demokrata Františka Soukupa.
Po vypuknutí války se vyhnul perzekuci, která dolehla na národní socialisty nejvíce ze všech českých stran. Narukoval, ale jako politicky nespolehlivému mu nebylo dovoleno bojovat na frontě. Z pracovního oddílu byl propuštěn v dubnu 1917 a hned se zapojil do činnosti odbojové Maffie. Po obnovení činnosti říšské rady se proslavil nejen doma, ale i v zahraničí plamennou řečí, v níž pranýřoval poměry v internační m táboře v Thalerhofu, jež poznal na vlastní kůži. Stává se místopředsedou strany. A díky odjezdu předsedy Václava Klofáče na jednání s exilovými představiteli do Ženevy může vyniknout v převratových dnech v Praze.
Spor s Masarykem
V samostatné republice čekala Stříbrného nejprve zářná kariéra. V Kramářově vládě získal místo ministra pošt a telegrafů, v Tusarových vládách byl ministrem železnic, tento post zastával rovněž v první Švehlově vládě, ve druhé pak získal prestižní místo ministra obrany. Jeho politická trajektorie ale nebyla tak přímočará, jak by se mohlo z toho výčtu zdát. Již v září 1919 byl nucen odstoupit z ministerské funkce, protože hrál karty o vysoké sumy s odhaleným defraudantem. Do vlády se ale vrátil již v květnu 1920. Podruhé musel podat demisi pro po-
Seriál Lidových novin ke stému výročí Československa pokračuje kapitolou věnovanou Jiřímu Stříbrnému (1880–1955), který byl po druhé světové válce v nespravedlivém politickém procesu odsouzen na doživotí.
litické spory způsobené v létě 1925 oslavami Jana Husa, které vedly k odchodu papežského nuncia z Prahy. Do vlády se ale po půl roce opět vrátil.
V první polovině 20. let patřil Stříbrný mezi nejmocnější politiky v zemi. Za národní socialisty se stal členem Pětky, neformálního spolku předáků českých stran, který od nastolení Černého úřednické vlády v září 1920 ze zákulisí ovládal vládu i parlament. Zpočátku se na rozdíl od svého stranického rivala Klofáče těšil i důvěře prezidenta Masaryka, který jej považoval za schopného politika, a na znamení přízně mu dokonce daroval v té době značnou sumu 250 tisíc korun.
Po rychlém vzestupu však přišel ještě rychlejší pád. Stříbrnému se stal osudným spor s Masarykem o význam domácího odboje. Prezident publikoval v červenci 1924 anonymní článek, v němž o 28. říjnu napsal, že proběhl za souhlasu vídeňské vlády. Kdo je autorem článku, bylo veřejné tajemství, přesto Stříbrný s článkem zuřivě polemizoval. V bouřlivé osobní diskusi pak prezidentovi vmetl do tváře, že nebýt 28. října, možná by ještě jezdil Evropou jako emigrant. Spor gradoval, když Stříbrný v dlouhém osobním dopise vyvracel celé pasáže z Masarykovy chystané knihy Světová revoluce. Zároveň s Masarykovou přízní ztratil Stříbrný i podporu ve své straně, kterou ovládli jeho odpůrci v čele s Klofáčem a Edvardem Benešem. Na sjezdu v září 1926 byl se svými stoupenci ze strany vyloučen, čímž následně přišel i o poslanecký mandát, který podle prvorepublikové praxe nenáležel poslanci, ale straně. Již v roce 1929 se do parlamentu vrátil jako jeden z tří poslanců Ligy proti vázaným kandidátkám, kterou utvořil spolu s Národní obcí fašistickou. V květnu svůj mandát obhájil za nacionalistické Národní sjednocení. Svou politickou marginalizaci si kompenzoval silným mediálním vlivem, v roce 1929 založil s bratrem Františkem tiskařskou akciovou společnost Tempo, která vydávala řadu vlivných titulů bulvárního charakteru, zejména Polední list, které pravidelně osočovaly Stříbrného politické odpůrce.
Příležitost vyřídit si účty sMasarykem a Benešem získal Stříbrný po Mnichovu. Jeho tisk přišel s programem „odbenešení“republiky. Hned po okupaci se však Stříbrný stáhl z politického života i tisku a válku prožil v ústraní své vily v Káraném. Němci jej nepřiměli k žádné spolupráci. Navzdory tomu byl Stříbrný v dubnu 1946 zatčen a postaven před Národní soud. Obžaloba mu kladla za vinu zejména články uveřejněné v Poledním listu v letech 1938/1939. Podle rozsudku z 18. ledna 1947 byl uznán vinným z toho, že „za zvýšeného ohrožení republiky jako novinář a vůdce politické strany sloužil vládě vetřelců a hlásal a podporoval fašistické a nacistické hnutí tiskem“, což bylo ve zjevném rozporu s fakty. Trest zněl doživotí.
Ve vězení pak prožil ještě sedm let a tři dny. Donedávna se uvádělo, že zemřel ve Valdicích, podle nových dokumentů se to stalo v Ilavě. V každém případě byl pohřben do neoznačeného hrobu. V kriminále napsal paměti, které dodnes nevyšly tiskem.
Příště: Milan Hodža