Nesmrtelnost výstavního párkaře

Jistě už se v českých filmech řešila hlubší dramata, přesto má tento snímek mezi nimi zcela výsadní postavení. Eruptivní konflikt mezi lepičem plakátů a prodavačem párků musel zanechat v divácích dojem tak silný, že si o tom mohou dnešní držitelé Českých lvů nechat jen zdát: film s vyčerpávajícím názvem Výstavní párkař a lepič plakátů byl veřejnosti předveden v červnu 1898 jako součást první kolekce, kterou připravil český filmařský průkopník, architekt Jan Kříženecký. Narodil se přesně před 150 lety a do vínku zjevně dostal dar pochopit, co bude v následujících desítkách – a vypadá to, že i stovkách – let doslova hýbat světem.

Šíření technologických novinek bylo na konci 19. století o něco pomalejší než dnes, ale přesto je sled tehdejších událostí působivý: bratři Auguste a Louis Lumi`erové uspořádali první veřejné promítání v Paříži v prosinci 1895. O rok později viděl Jan Kříženecký jejich produkci v pražském hostinci U Saského dvora. A za další rok a půl už publiku ve Stromovce promítal své vlastní filmy včetně toho s párkařem, kde v hlavní roli exceloval populární Josef Šváb-Malostranský.

O českém filmu šlo tehdy bez velkého přehánění říci, že drží krok s tím světovým. Je sice třeba spravedlivě uznat, že laťku nastavenou Pokropeným kropičem bratří Lumi`erů Kříženeckého párkař tak docela nepřekonal (mimo jiné proto, že pochopit pointu českého snímku vyžaduje poměrně dobrý postřeh) a nedosáhl ani sofistikovanosti takové Scény z čínské prádelny z produkce Edisonových studií, přesto by to v žebříčku nejlepších světových komedií oněch let možná dotáhl docela vysoko.

Janu Kříženeckému patří obdiv za jeho nadšení a vizi, za to, že připravil půdu dalším českým filmařům, kteří se pak řadili mezi světovou špičku v podmínkách podstatně silnější konkurence a větších uměleckých nároků. Škoda, že dnes je převažující část české produkce s tou světovou srovnatelná méně, než byl Kříženeckého párkař.