Architekt české migrační politiky
IVAN LANGER
Architekt je úžasné povolání. Máte vizi, tu proměníte do skici, tu pak do projektu, ten do stavby a můžete se těšit z díla, jež jste vytvořili. O to více, přináší-li potěšení a užitek i těm, komu bylo určeno, kdo ho užívají, kdo v něm a s ním žijí…
Být architektem politiky je náročné poslání. Musíte mít vizi, jak má vypadat. Musíte mít vůli ji prosadit. Musíte mít přesvědčení za ni bojovat. Musíte mít trpělivost ji vysvětlovat. Musíte mít odhodlání ji obhajovat.
Architektem se člověk nestává. Architektem se člověk rodí. Je to dar a úděl současně. Musíte mít schopnost vidět jinými neviděné. Musíte mít odhodlání jít cestou jiným neznámou. Musíte mít pokoru jiným chybějící.
Být architektem politiky není cesta z bodu A do bodu B. Není to skica, kterou načrtnete na kus papíru. Není to projekt, který narýsujete a předáte k realizaci jiným. Není to stavba, která jednoho dne začíná a jednoho dne končí.
Být architektem migrační politiky je náročná a nekončící cesta. Je to proces, v němž stejné úsilí, které vynaložíte při načrtnutí skici, nakreslení projektu a při samotné stavbě, věnujete následné péči o ni, trpělivému vysvětlování, proč byla postavena, neustálému obhajování podstaty její konstrukce a vysilující obraně před její demolicí…
Tomáš Haišman je (byl) architektem české migrační politiky. Nevím, nakolik to bylo jeho rozhodnutí. Nevím, nakolik to byl jen osud. Nevím, nakolik to byla pouhá souhra okolností. Nevím, nakolik to bylo obyčejné štěstí.
Pevnost vize. Úpornost vůle. Umanutost přesvědčení. Trpělivost vyjednávání. Zatvrzelost odhodlání. Ač v tom všem často nesnesitelný, neoblíbený, pomlouvaný, ostrakizovaný, přesto či právě proto je (byl) úspěšným architektem.
Nechtěl bych být jeho podřízeným. Bylo složité být jeho nadřízeným. Nechtěl bych být jeho soupeřem. Bylo obohacující být jeho přítelem.
Vzpomínám na basy vypité kokakoly. Vzpomínám na kartony vykouře- ných cigaret. Vzpomínám na probdělé noci. Vzpomínám na nekonečné polemiky. Vzpomínám na tisíce procestovaných kilometrů. Vzpomínám na stovky hodin jednání…
Migrační pragmatismus
Mám-li dnes pojmenovat architektonické dílo Tomáše Haišmana, nazval bych ho: migrační pragmatismus!
Mám-li dnes definovat architektonické dílo Tomáše Haišmana, udělal bych to takto:
A) Chráním hodnoty, tradice, kulturu své země. Dodržuji závazky a žádám totéž od druhých. Pomáhám těm, kdo pomoc potřebují, a ne těm, kdo ji chtějí zneužít. Pomáhám natolik, kolik mám síly a možností pomáhat.
B) Je smysluplnější problémy nepokrytecky pojmenovat než se jim pokrytecky vyhýbat. Je racionálnější problémům předcházet než s nimi pak bojovat. Je účinnější řešit podstatu problému než jeho následné projevy. Je efektivnější problémy řešit tam, kde vznikají, než se potýkat s jejich důsledky.
Díky „migračnímu pragmatismu“je Česká republika stále kulturně, etnicky – národnostně kompaktní – homogenní společenskou entitou. Díky této „stavbě“je Česká republika především bezpečnou zemí! A to není a nebyla samozřejmost. Stačila absence vize. Stačilo méně vůle. Stačilo méně přesvědčení. Stačilo méně odhodlání. Stačilo více ohebnosti. Stačilo více podřazenosti – podřízenosti, a to doma i v zahraničí.
„Migrační pragmatismus“je architektonické dílo Tomáše Haišmana. Ale nejen jeho dílo! Je to výsledek dlouhodobé práce mnoha lidí, kteří se na něm s ním podíleli a zatím ještě podílejí. Záleží na nich, záleží na každém z nás, nakolik a jak dlouho si ho budeme užívat. Ostudné „poděkování“, kterého se jeho architektovi nakonec dostalo, budiž nám všem varováním, že nic netrvá věčně, že i velké stavby mizí, nedostává-li se jim péče a ochrany. Mizí, zbourány hloupostí, malostí, krátkozrakostí těch, kdo v nich a s nimi žijí. Mizí, zbourány neznalostí toho, proč byly postaveny a čemu sloužily…