Chaloupek otevírá nové studánky
Malíř, grafik, sochař a ilustrátor Jan Chaloupek, člen mezinárodní umělecké skupiny Tolerance, držitel ocenění Nejkrásnější kniha roku 2008 za ilustrace k Čínským pohádkám Lucie Olivové, knižní grafik reprezentativních publikací (například Kamil Lhoták a kniha), začíná novou uměleckou éru s ideou „malovat obrazy prosycené vášní a radostí ze života“.
Výstavu k významnému životnímu jubileu pojímají umělci obvykle jako příležitost k bilancování dosavadní tvorby, jako ohlédnutí a účtování. Chaloupek však tuto možnost pojal netradičně a při míře jeho konzervativnosti až výstředně. V pražské galerii Vltavín, která mu narozeninovou expozici (trvající do 6. dubna) uspořádala a kam se Chaloupek po dvacet let vrací, vystavuje především obrazy namalované za poslední dva roky. Zdá se, že pro Chaloupka není důležité ohlížet se za minulostí retrospektivou, ale přijít s novou vizí. Tou je ovšem opětovně vztah k přírodě, prožitky z toulek po šumavských lesích a nutkavá touha nově je vyjádřit malbou.
„V principu jde o malování, ne o slova,“zdůrazňuje Jan Chaloupek snad od svých prvních tahů štětcem. Jeho dnes již okřídlený výrok má další rozměr. Ani nynímalíř neuhýbá od snahy zachytit svoje vnitřní sepětí s krajinou osobitým způsobem, avšak obohaceným o stále nové poznatky. Obrazům již nutně nedominují někdejší oblé tvary, velké kruhy s pruhovými stíny tvořící spirály ani barevná strohost, jak jsme je znali z dřívějška.
Na prahu šedesátky se propracovává k barvitějším sceneriím: u Chaloupka nezvykle optimistické tóny zelené, modré a žluté přivádějí diváka do nitra lesů a hlubin tůní stále intenzivněji. Dřívější malířův příklon k černé, hnědé a bílé měl rovněž svoji výpovědní hodnotu, ovšem s podtextem jisté pochybnosti o smyslu bytí a dění. Současný Chaloupek jako by se více radoval, zvýrazňoval krásu světa oproštěnou od všedních starostí, stresů a negací. Přírodní scenerie mají konkrétnější podobu, než tomu bylo u minulých cyklů, kdy se výtvarně vyjadřoval spíše pomocí symbolů a záznam jeho myšlenek byl jakousi imaginární analogií. Diváka již tak intenzivně nenabádá k hlubšímu zamyšlení, předurčenému temností pláten, naopak ho uvádí do stavu euforie.
Jeho zatím poslední krajiny, vystavené pod souborným názvem Otvírání studánek, jsou u Chaloupka výjimečné svou balancí na pomezí abstrakce a názornosti. Nechce být nesrozumitelným, zároveň si udržuje svoji uměleckou vizi a vyhýbá se jakékoli laciné podbízivosti. Příznačný je například akryl na plátně nazvaný Letní ráno (2017), kde trávy, horizont i nebe mají pevné tahy. Pobyt v přírodě pro Chaloupka, jenž na Šumavě trvale žije od roku 1985, znamená jistý stupeň duchovní svobody, obdobný pak prožívá ve svém ateliéru. „Ty křivky mě nesou do věčnosti,“říká o stopách štětce na svých plátnech a doufá, že i diváci z nich cítí ono všudypřítomné memento času.
Aby se úplně nezpronevěřil kdysi započaté vlastní formě geometrické abstrakce, vytváří její zdařilé modifikace v nových barevných kombinacích. Ve Vltavínu je k vidění i série starších prací, vytvořených před několika málo lety. Také z tohoto období vybral Jan Chaloupek na první pohled barevně zářivější a nápadnější díla (Ona, On, Váchal, Siblík, Elvis, Karkulka...). Dlouho se zdálo, že Jan Chaloupek zůstane umělcem, který se bude zdokonalovat ve svém prvotním směru a nevybočí z tmavé, mnoho let především černobílé ulity. Současná expozice, jejíž součástí je i promítání filmu o autorovi od režiséra Petra Skaly, ukazuje opak. Jan Chaloupek má dobře nastartovanou proměnu, v níž zúročuje vše hodnotné, k čemu ve své tvorbě dosud dospěl.
Otvírání studánek – Jan Chaloupek Galerie Vltavín, Praha, do 6. 4.