Mladí Češi hrají sami sebe
Teo, Renata a Anička s Nikolou se snaží dokončit studium na mnohaoborové střední škole ve Varnsdorfu. Teo by měl být zahradníkem, ale ví, že nebude. Renata se připravuje na práci v bezpečnostních složkách a zároveň si vydělává jako barmanka. Anička a Nikola studují hotelové služby a škola jim zprostředkovala letní zaměstnání v Řecku, kde si rozhodně nemohou připadat jako na dovolené.
Jednotlivým hrdinům jsou věnovány tři kapitoly celovečerního dokumentu, jehož námět zvítězil před čtyřmi lety v soutěži HBO. Tehdy už existoval název filmu ( Nic jako dřív) i představa o tom, co bude sdělovat (tedy ukazovat život a očekávání mladých lidí v regionu s vysokou nezaměstnaností a problematickými vyhlídkami na uplatnění). Teprve po vítězství námětu v soutěži se začali hledat protagonisté, kteří by do autorského záměru „zapadli“. Dělo se tak pomocí veřejného konkurzu, kam se mohli zájemci přihlásit a natočit o sobě krátké video. Součástí projektu tak byl regulérní casting, v němž si mohli filmaři vybrat hrdiny, jejichž příběh jim připadal nosný, a navíc takové, které bude mít kamera ráda.
Následně se vybraní mladí lidé stali herci ve svých vlastních životních příbězích. Neodpovídají na otázky dokumentaristů, nic divákům nevysvětlují. Poskytují jim iluzi, že je nechali vstoupit přímo do svých životů, být „mouchou na stěně“, která sleduje okamžiky jejich zábavy i únavy, intimní dialogy s partnery či přáteli, rodinná setkání, audience v ředitelně. Podobné pasáže často nechybějí ani v tradičních dokumentech, film Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše je však poměrně výjimečný tím, že zvolenou formu dodržuje důsledně a velmi sugestivně.
Naděje i nebezpečí
Samozřejmě, jde o variaci něčeho, co žádná novinka není. Prolnutí hraného filmu a dokumentu bylo už jedním z životodárných principů nové vlny v 60. letech. To že se nosná metoda opět objevuje a že její podoba odpovídá současným filmařským možnostem, je z velké části dobrá zpráva a příslib pro budoucnost kinematografie (nejen té české). Na druhé straně v éře masivního ohýbání reality hrozí s touto metodou nebezpečí (ještě větší než v případě tradičních dokumentů), že nám bude předestřen obraz, který se tváří jako „pravda“, ale jeho účelem je manipulace. Čím autentičtěji bude takový obraz vypadat, tím bude manipulace účinnější. Divákovy možnosti rozpoznat, co je „doopravdy“, dramaticky klesají a nezbývá mu než se spolehnout na poctivost a renomé autorů nebo třeba produkční společnosti.
To naštěstí v případě Tasovské, Kokeše a HBO lze a není důvod je podezírat, že by chtěli předestřený obraz nějak zásadně zkreslit. Přece se však nelze zbavit pocitu, že autorský záměr tu vládne až znepokojivě mocně, počínaje výběrem takových protagonistů, kteří se do něj hodí a jsou předem odhodláni spolupracovat. Výsledný melancholický portrét „ztracených“mladých lidí v nehostinném kraji, kteří (dejme tomu) museli předčasně dospět, je nepochybně svým způsobem pravdivý, ale také velmi pevně režírovaný. Tvůrci nabízejí pohled do jiné sociální bubliny, než v jaké se nachází většina jejich diváků: to je vždycky prospěšné. Ale než se pustíme do zanícených rozkladů nad tím, jak nám film Nic jako dřív ukázal život, je dobré si do těch propracovaných záběrů domyslet kameru, která je snímala. Pak teprve bude obraz úplný.
Do kin a současně na HBO právě vstoupil film Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše Nic jako dřív, v němž mizí hranice mezi dokumentem a hraným filmem.