Bezradné vzdělávání

BOHUMIL KARTOUS

Je docela tristní jet z Česka na zahraniční konferenci o vzdělávání. Člověk by si mohl připadat tak nějak nepatřičně, když se tam mluví o budoucnosti a o tom, že vzdělávání musí reagovat na prudce se měnící svět. Je vcelku jasné, co by se mělo udělat. Je třeba vzdělávání propojit s technologiemi tak, aby se staly jeho organickou součástí. Je třeba orientovat se více na oblasti, v nichž nepřebírají hlavní roli automatizované stroje a algoritmy. To vše za zvyšování úrovně gramotností, bez nichž nelze vystavět žádnou znalost, dovednost, aplikaci, inovaci. Na pozadí toho vše- ho má probíhat budování silné a celoživotní potřeby a schopnosti učit se, a zůstat tak na vlně, nikoliv se jí nechat semlít a vláčet jako pouhá oběť doby.

Tohle jsou problémy světového vzdělávání a věru nemají úplně lehká řešení. Sice by bylo skvělé, kdyby školy organicky integrovaly technologie, ale jak to udělat? Je to na podpoře a na učitelích a ukazuje se, že tohle je hlavní problém všude na světě. Dokonce i v systémech, které investují do vzdělávání mnohem více než hloupě se chovající Češi. Určitě by bylo skvělé, kdyby děti ve školách rozvíjely širokou paletu dovedností sociálního charakteru, řešení problémů, komunikace, ale jak zařídit, aby se to dělo souběžně s rozvojem všeho ostatního? Jak tomu přizpůsobit obsah vzdělávání a jak k tomu vést učitele? A není to vlastně tak trochu science fiction? Neměli bychom se v prvé řadě postarat o ty desítky milionů dětí, které potřebují alespoň nějakou školu, klidně s frontální výukou a bez jakýchkoliv technologií?

V Česku běží čas pozpátku

Je skvělé, že taková fóra existují a že je možné hledat řešení toho, jak udělat ze vzdělávání funkční nástroj společenského a globálního rozvoje. V České republice ovšem běží čas pozpátku. Zájem politiků se soustředí na brannou výchovu. Zájem lobbistů na dílny. Pomatení obhájci starých pořádků iniciují tažení proti alternativním metodám vzdělávání. Ministerstvo bojuje se skupinou rodičů, kteří pro své děti chtějí co nejlepší vzdělávání a neváhají kvůli tomu zakládat školy. A považte, většina společnosti je s tím pořád spokojená. Většina rodičů stále očekává od vzdělávání svých dětí pouze tolik, co sami poznali ve škole. No jo, jenže to se ještě říkalo učitelům soudruhu, trabant byl supr kára a internet slovo bez významu.

Investice do vzdělávání mají největší výnosy, zaznělo na Global education and skills fóru v Dubaji. Mají větší výnosy než investice do infrastruktury, energetiky a dalších rozvojových sfér. Čechům to stále ještě nedošlo. Ignorují svoji vlastní prosperitu, ignorují prosperitu svých dětí. Raději se – s unikátním smyslem pro absurditu – zhlížejí v minulosti a očekávají, že tam snad najdou budoucnost. Pravda, je to jednodušší než hledat řešení problémů uvedených výše v tomto komentáři. Řešení problémů totiž nespadá do portfolia dovedností, které by české vzdělávání cíleně rozvíjelo. Tož proč se trápit, nechejme to koňovi. Nebo Klausovi...