Patroni, či maskoti hudby?

Letošní ročník Pražského jara, našeho největšího festivalu artificiální hudby, má sedm patronů. Sedm osobností: herečky Hanu Maciuchovou, Vandu Hybnerovou a Šárku Vaculíkovou, módní návrhářku Liběnu Rochovou, psychiatra Cyrila Höschla, herce Jiřího Lábuse a moderátora Petra Vichnara. S nimi všemi byl natočen krátký propagační videospot a každý z nich má ve festivalové publikaci krátký text.

REZONANCE

Víme, že psát o hudbě je nesmírně těžké a ošidné, ostatně i při samotném pročítání festivalové příručky každý instinktivně přeskakuje zdravice nejrůznějších hlavounů, protože jsou zpravidla plné slovní vaty a nemají jiného účelu než splnit povinnost. Mimochodem, po svém se tohoto úkolu zhostil aparát prezidentské kanceláře. Prezident poskytl festivalu záštitu, avšak nenapsal ani slovo. Vlastně je to upřímné. Protože Miloš Zeman tuhle hudbu neposlouchá a na koncerty nechodí, nechce o ní ani prázdně hovořit, na rozdíl od jiných politiků, ze kterých lezou klišé, nic nepředstírá.

K čemu jsou festivalu patroni, nejsou to jen maskoti? Jsou a nejsou. Samozřejmě hraje roli jejich obecná známost, na druhé straně každý z nich napsal pro Pražské jaro textík, osobní a autentický, který odkrývá jejich opravdový zájem o hudbu. Určitě stojí všechny za přečtení.

Pomohou ale tihle patroni hudbě? Festival se prázdných sálů bát nemusí, některé koncerty byly vyprodané doslova pár hodin po zahájení předprodeje, z tohoto pohledu festival žádné patrony nepotřebuje. Ale známé tváře mohou prolomit respekt či obavu z koncertu u lidí, kteří by se sami od sebe neodhodlali, možná se najde někdo, kdo si řekne, že by to třeba příští rok zkusil.

Marketingovými prostředky sice můžeme populaci k artificiální hudbě přilákat, ale nezajistíme jí tím trvale masové publikum. Má totiž podstatně jiné nároky na posluchače než ostatní druhy hudby. Často odrazuje a přijít některým věcem na chuť vyžaduje čas a úsilí, o to je ale odměna sladší.