Jak dosáhnout dobrého života

Skotsko-americký filozof Alasdair MacIntyre v celém svém díle kritizuje představu, že se máme mít dobře a dělat, co nás baví

člověkem tím rozevřel mravní radar v podobě kategorického imperativu – má jednat tak, aby se zákon jeho jednání mohl stát obecným. V každé situaci si máme moci říct, co bychom chtěli, aby ostatní činili na našem místě. Tím se podrobujeme obecnému hledisku, jež vede ke svobodě. Svobodní tedy jsme, když nepodlehneme vlastním touhám a bezprostředním potřebám.

Problémem ale je, že zákon v nás snadno zaměňujeme za náš zákon. Za dobré pak považujeme to, co se nám zrovna líbí. MacIntyre mimo jiné ve svém článku The End of Education: The Fragmentation of the American University (Konec vzdělání: Fragmentace americké univerzity) poznamenává, že na úrovni výchovy a školství má tato okolnost zkázonosné důsledky.

Často totiž teprve pod vnějším tlakem překonáváme lenost, jejímž hlavním projevem je neochota reflektovat svůj názor a přehodnocovat jej s ohledem na názory druhých. Přitom až když překonáme tuto vrozenou lenost, nabýváme schopnosti vidět hodnoty. Školský systém, který přestal vychovávat a vzdělávat, je ale jen metaforou pro společnost, jejíž členové nechápou, že člověk naplňuje svůj potenciál v sebepřekonávání, ukázňování ve vztahu k druhým a v sebeomezování s ohledem na ně.

Žádoucí přitom není, aby moderní společnosti nutily k poslušnosti pod hrozbou přísných trestů, ale aby sám člověk nahlédl, že v četných společenských nárocích, kvůli kterým musí překonávat sebe sama, objevuje i vlastní dobro. Povědomí, že být člověkem je úsilí spočívající v dobrém žití s druhými, se však podle MacIntyrea v moderních společnostech zcela vytratilo.

Duchovní a hodnotové odcizení

MacIntyreovo myšlenkové portfolio je široké. Kariéru začal jako marxista se zájmem o psychoanalýzu a přinejmenším jedno marxistické oko si ponechává. Když se v roce 1969 přestěhoval ze Skotska do USA, ve 40 letech se zúčastnil bouřlivých debat o směřování západní společnosti, pojetí sexuality, vztahu muže a ženy, otázkách spravedlivé války a o povaze autority rodinné, akademické i politické.

V roce 1980 konvertoval ke katolicismu v přesvědčení, že každý člověk se má zavázat ke konkrétní tradici a sžít se s ní. Myšlení je pak zakoušený rozpor a konflikt vlastní tradice, která je oporou myšlení, s nároky dne. Bez tradice dle MacIntyrea není originality, jen fráze a svévole. Rok po konverzi zveřejnil svou nejslavnější knihu Ztráta ctnosti, díky níž se stal jedním z proslulých kritiků západních liberálních demokracií – marxismus i psychoanalýza mu nadále slouží jako postoje nabízející kritiku současné společnosti.

Když MacIntyre zmiňuje, že marxismus výrazně ovlivnil jeho myšlení, vzápětí přiznává, že se marxistické společenské zřízení historicky znemožnilo, a to několikrát. Navzdory tomu přežívá v myslích právem – marxismu totiž náleží moc vyslovovat vhledy, které v jiných ideologických rámcích nejsou postihnutelné. Stěžejní pojem odcizení je klíčem k životu moderního člověka a žádný myšlenkový směr jej neformuloval lépe.

MacIntyre se zajímá především o odcizení duchovní a hodnotové. Podobně jako psychoanalýza nebo jeho „domácí“tradice křesťanství mu slouží marxismus jako kontrastní fólie, díky níž vidí, co současnému člověku chybí. Ale chybí mu vůbec něco? Jako by vklouzl do pozice sociálního psychoanalytika, MacIntyre soudí, že nejhlubší problém tkví v tom, že si moderní člověk neuvědomuje ztrátu zakotvení, o něž v moderních postosvícenských společnostech přišel.

Odlišné pojetí etiky

Bylo by chybou si myslet, že MacIntyre nabízí recepty, spíše ve svém díle Ztráta ctnosti načrtává odlišné pojetí etiky, jejímž jádrem je lidská přirozenost. Ihned však zdůrazňuje, že nepíše etiku nadčasové lidské přirozenosti, ale přirozenosti, kterou konstituuje konkrétní doba, společnost a tradice. Již tím, že MacIntyre hovoří o etice lidské přirozenosti, se odklání od myšlenky, že by mohla existovat etika čistě rozumového tvora, čímž se obrací i proti etice Kantově.

Člověk je vždy tělesný a žije s konkrétními druhými v konkrétní společnosti. Znakem této společenskosti je jazyk i společné a dobově podmíněné hodnoty, které jsou etickým jazykem svého druhu. Člověk, který nemá jazyk, nerozvine své myšlení a nestane se tím, kým by se mohl stát. Analogicky k tomu přijdeme o životní orientaci, vzdáme-li se etického jazyka, který pro MacIntyrea není vzletným řečněním, ale životem samým.

MacIntyre útočí ještě na jeden stěžejní aspekt osvícenského myšlení. Moderní filozofové odmítli předpoklad, že je možné usuzovat z bytí normu – z toho, že něco nějak je, třeba z toho, že člověk po něčem touží, přece nevyplývá, že by po tom i toužit měl. Odmítnutí souvislosti mezi faktem a normou se stalo moderním etickým dogmatem.

MacIntyre namítá, že odloučíme-li normu od bytí, od přírody, od lidské přirozenosti, začínáme hovořit na prázdno anebo vypouštíme morálně přehřátý vzduch. Příkladem takového morálního přehřátí je třeba pojem lidských práv, která jsou bezmocná, protože přesahují každou společnost, a proto jsou nevymahatelná a hodí se akorát k moralizování.

Společenské role

Skotského filozofa Alasdaira MacIntyrea zajímá především duchovní a hodnotové odcizení. Soudí, že největší problém moderního člověka spočívá v neuvědomění si ztráty zakotvení.

MacIntyre v první řadě zdůrazňuje, že ve skutečnosti z faktů odvozujeme normu často – a dobře děláme. Z faktu, že je někdo učitel, usuzujeme, že dotyčný má mít zájem o vzdělání dětí a podporovat jejich rozvoj. Z toho, že je někdo pilot, zase že by měl převzít odpovědnost za své pasažéry, a že by dokonce měl při nehodě opustit palubu jako poslední. V těchto případech zcela bez problémů přecházíme od bytí k normě. Proč to tak dobře funguje u konkrétních zaměstnání, nikoliv však u člověka obecně?