O primitivech s dynovačkami

Lidove noviny - - Orientace Antro -

Někdo se modlí jen večer, jiný před spaním a další klidně i pětkrát denně a směrem k Mekce... Někdo uctíval božstva dobrým slovem, jiný zas tančil s maskou na hlavě a další to zkoušel vytržením lidského srdce – nejvyšší to obětí Bohům. Ač jsou Češi známými ateisty, ani my jsme ještě zcela neztratili náboženské rituály – všeobecný lidský jev.

ní přírody. Ve svých síních zapalují ohně, světí svíce, hlídají hroby a naivně věří v úkony „svěcení vody“. V dávné – a nám i lidu už neznámé – či tajné řeči pronášejí slova: Cantate (zpívejte), Exaudi (slyš) i Rogate (modlete se).

Shrnu: ve světonázoru jejich jde o prazvláštní směs vlastních barbarských zvyků a cizích, z jihu jim vnucených návyků. Na jaře obětují vejce, která z neznámých příčin barví – nejčastěji na červeno, neb prý značí lásku a radost. Tito Czechové jsou čistotní; zvláště v předvečer Velikonoc (Noci vzkříšení), kdy uklízejí si v domech a v daný den týdne se chodí o půlnoci i omývat tekoucí vodou! Věří asi, že budou mladí a krásní. Ve svých kultištích se kdysi na povel i smáli (risus paschalis), leč z Italska jim to zakázáno bylo...

Obecně řečeno jsou bláhoví: někde věřili i v čáry. Ovšem zvláště nezvykle krutým zvykem jest rituální bití žen a panen, jež se provozuje dosud takřka běžně!!! Jde o šlehání zadnic proutím z vrby. Bylo to i kodifikováno jakož „právo šlehací“; různé rody nazývají jej rozmanitě. Dovolím si tu stručný výčet. Kmeny Čechův: šmerkus, dynovačka, binovačka, pamihoda, houdovačka. Podkmeny Moravanův: šlahačka, mrskut, mrskačka, koleda, malovna, šibačka, tatarovačka, šmigrust. A podkmeny Slezanův: šmergust, kyčkovanka, šibota. Přírodnímu bičíku upletenému z proutí říkají tito barbaři též metla, žila, korbáč, šibák, kocar, čugar, kantar neb kančúch.

Je to prý zvyk prastarý, jak pověděli mi stařešinové. Odkazují se na domorodého héroa Jana (Rokycanu), jenž žil před stovkami let a psal, že se dívky a pacholci z lidu „pomlázeli“a „mrskali“; nemohu tedy vyloučiti aspekt pohlavní žádostivosti. Jazykovědci, kteří u těchto prosťáčků sbírali báje, se dobrali vztahu k pojmům „mladý“a „omládnouti“právěvá asi prostřednictvím tohoto drsného ritu a užitím živoucí, mladé ratolesti. Takže. Dívky jsou zde po určeném ránu bity, aby „neoprašivěly“. Moravané na sebe lijí i vodu. Bájní kněží Konrád W. a Jan H. (toho jiní divoši ze západu upálili!) psali o mravu, kdy ženy po Velikonocích ráno v posteli mrskají pruty manžely, aby v této době nevyžadovali po nich plnění manželských povinností, a křičí: „Pomni hody na provody, žeť jsú svatý dni!“

Chlípný význam mají jistě obchůzky mladíků po domech: volali na ženy, kterýmžto klepali obříma „žílama“na vrata... Vadné ženštiny si bití vůkol užívají a výskají, jak jsem na vlastní oči viděl. Poplatkem za zbití půlek jest vejce, maso či jiný (i tekutý) dar. Jak zřejmo, ve víře kmene se resurekce, již věda dávno už popřela, těmito obřady zvýznamňuje. Jde však vesměs o milé, vcelku neškodné a tvárné plémě, které by si zasloužilo moudré vladaře, aby jim bylo líp... V další kapitole mé etnografie Primitivní kmeny světa proto pojednám o vládnutí.

Do chrámu se zadrženým dechem

A teď bez legrace. Fiktivní národopisec, který si v našich končinách zapsal takový pelmel dojmů, vnějších projevů i symboliky, by jen stěží pronikl do významu Velikonoc, jak jej prožívá pravověrný křesťan. Lidé celého světa svou víru upevňují pomocí náboženských rituálů, pro něž je typická tradice, opakování, formalizované provádění, sakrálno i performa- tivní předvádění úkonů spjatých se slovy, často modlitbami.

Rituály jsou jednou z nejdůležitějších oblastí antropologických výzkumů, neboť mají bezpočet společenských funkcí. Teoretici (Radcliffe-Brown, Leach, Turner, Gluckman a další) formulovali řadu teorií, proč vlastně lidé udržují rituály, činnosti s obřadnou sekvencí: aby rituály upevňovaly pospolitost, aby veřejně ukazovaly sdílené ideály, aby stabilizovaly sociální instituce, aby sloužily jako skupinová komunikace, aby přinášely vhodné modely pro žití, pro rovnováhu anebo aby ventilovaly nahromaděné tenze a tak dále.

Jako smyšlený etnograf pojednal o Češích, opravdoví badatelé vyráželi do terénu, aby trochu povýšeně pohlédli na různé náboženské zvyky. Victor Turner, jenž výrazně obohatil výzkum (přechodových) rituálů, popisoval, jak si u zambijských Ndembuů zapsal mraky údajů o sňatcích, politice či zemědělství, ale hlubší smysl mu unikal.

„Zaplnil jsem své sešity rodokmeny, zakreslil jsem plánky chýší ve vesnici a sesbíral podklady pro sčítání lidu, pídil se po neobvyklých výrazech pro příbuzenské vztahy. Se znepokojením jsem ale cítil, že se stále zvenčí snažím nahlédnout dovnitř, a to i potom, co jsem uspokojivě ovládl jazyk kmene. Neustále jsem totiž v blízkosti tábora slyšel dunění rituálních bubnů a lidé, jež jsem znal, se často zvedli a odešli, aby strávili několik dní účastí na rituálech exotických jmen Nkula, Wubwangu a Wubinda. Nakonec jsem si byl nucen připustit, že pokud chci zjistit, o co doopravdy jde v jakékoliv součásti ndembuské kultury, budu muset překonat předsudky vůči rituálu a budu jej muset začít zkoumat,“píše Turner v díle Průběh rituálu (1969, česky 2004). To učinil. A stal se jedním ze strůjců interpretativní čili „vysvětlující“antropologie, když ukázal, jak důležité jsou rituály pro sdílení znalostí v communitas; toho, co se ví a patří.

Doklady náboženských obřadů najdeme už v pravěku. A to i v Česku. Archeolog Jiří Neustupný mezi nálezy, jež se vztahují k religiozitě našich předků, uváděl barvení těl nebožtíků v paleolitu, obřadní dvojbřité sekery, amulety (i z lidských kostí!), orientaci pohřbených jistým směrem či pozdější obřadní bubny – třeba zvláštní neolitický předmět z Brozan nad Ohří. „Jakékoliv náboženské obřady si v pravěku těžko představíme bez hudebního doprovodu: a nejčastěji pravěcí lidé jistě používali dřevěných bubnů. Naše hliněné bubny nám dokládají také existenci dřevěných bubnů – jsou to jen jejich obětní napodobeniny. Přítomnost hliněného bubnu v hrobě brozanském ukazuje, že i při pohřebních obřadech měly bubny význam,“psal Neustupný v knize Náboženství pravěkého lidstva v Čechách a na Moravě (1940).

Obřadnost antiky je dobře prozkoumána, ba zapsána. Ve starém Řecku byly oběti ( hiera = to, co je zasvěceno) kladeny na oltář, šlo-li o nekrvavé oběti, nebo spalovány, šlo-li o o oběti krvavé. „Jindy se konaly úlitby ( spondai, libai) a pronášely se modlitby ( arai) a prosby ( litai). O svátcích vyjadřoval těsné přimknutí se k božstvu průvod ( pompé), který se ubíral po tradiční cestě ke svatyni,“uvádí klasický filolog Radislav Hošek (2004).

Kronikáři středověku pak zanechali i pár zpráv o ritech pohanských Slovanů, jejichž dozvuky najdeme v našich Velikonocích: slavil se příchod jara, vynášela se smrt a praktikovala se agrární magie. Zaklínání se neobešla bez úžasných úkonů. Podle Saxona Grammatika směl kněz Svantovitův vstupovat do chrámu jen se zadrženým dechem, aby „dech lidský přítomného boha neovanul a tím neznesvětil“. Pro každé nadechnutí musel běžet ke vchodu. Na čistý vzduch, který přináší – tak jako po tisíce let předtím – lidmi vytoužené anebo snad i vymodlené jaro.

Kronikáři středověku zanechali zprávy o ritech pohanských Slovanů, jejichž dozvuky nesou Velikonoce: slavil se příchod jara, vynášela se smrt a praktikovala se agrární magie

Autor je etnolog a historik kultury

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.