Romské děti jsou moje hvězdy
Pražská tROMvaj i galavečer v Arše
Čhavorenge znamená Dětem a Romano drom je Romská cesta. Na ní už dvacet let putuje na trase mezi nejubožejšími romskými osadami a prestižními sály světa zpěvačka, muzikantka a sbormistryně Ida Kelarová. Nové CD s názvem Hej Romale je výsledkem její sedmileté práce s talentovanými dětmi.
Soubor Čhavorenge je pro Supraphon nahrál s hudebníky České filharmonie a před Velikonocemi společně představili ve Švandově divadle v Praze.
LN Když jste před dvaceti lety poprvé na vlastní oči viděla život ve východoslovenské romské osadě, nerezignovala jste. Naopak jste začala s klopotnou prací pro romské děti. Cítíte dnes zadostiučinění?
Byla to beznaděj – a co víc, nic se v té osadě nezměnilo dodnes. Bez vody, bez hygieny, v chajdách tam žijí stále stejně, vegetují bez perspektivy. Ale aspoň ty děti, které jsme oslovili a jimž jsme dali možnost poznat, že by mohly žít jinak, že jsou někde vítány, že mohou zažít úspěch a že pokud pro to také samy něco udělají, se mohou stát vzory pro ostatní, jsme inspirovali.
LN Jak se vám to podařilo?
Trpělivostí a nekonečnou láskou. Nabídli jsme, ať se přihlásí, kdo chce s námi zpívat. Napřed se bály, rodiče jim v tom opravdu nepomáhali, spíš jim tu možnost naopak většinou kazili. Vždycky říkám, že s dětmi problémy nejsou, s těmi si dokážu poradit, ale vše vždy zkazí dospělí. Uspořádali jsme letní setkání, sváželi na ně děti autobusem od Košic přes Rankovce, Bardejov, Lenartov, Liptovský Mikuláš, Vsetín a dál…
Učili jsme je písničky, které pro nás skládá můj muž Desiderius Dužda, ale musely se také ukáznit, zvyknout si na prostředí, jaké zatím neznaly, učit se poděkovat, učit se soustředit, reprezentovat, mít cíle a sny. A hlavně, dali jsme si podmínku, že budou chodit do školy a prospívat. Říkala jsem: „Musíte spolupracovat, my vám dáme všechno, nic od vás nechceme, jen práci na sobě, slušné chování a slušné známky.“
LN Vždycky se to povedlo?
Vždycky ne, ale samo od sebe žádné dítě neodešlo. Spíš to někomu doma zakázali, s někým měli jiné plány, s děvčaty například, nebo chlapce oženili… Členy souboru monitorujeme, mentorujeme, když holka přinesla tři pětky, musela odejít, i když jsme to všichni oplakali. Ale stal se zázrak, za půl roku měla trojky, tak jsme ji slavně zase vzali zpět, a od té doby má jen dobré známky. Děti o účast v souboru opravdu stojí. Těší se na letní setkání, kde secvičujeme repertoár a kde děti na sobě pracují a kam na poslední týden přijedou filharmonici, aby si společně zahráli. Vyrážíme koncertovat. Během roku vystupují – ale musí se učit a chodit do školy, aby byly vzorem. To je jejich zodpovědnost. A já v nich vidím naději. Protože generace jejich prarodičů a dnes už i rodičů ji nemá. Tyhle děti ale už viděly svět a poznaly, jak by mohly žít. LN Vystupujete na různých místech v Evropě. Jak romský soubor přijímá publikum doma a jak v cizině? Je to tam lepší?
Většinou ano, ale je třeba říct, že vystoupení souboru přijímají spontánně velmi dobře všude, i doma. Ale prostředí je tady oproti zahraničí hodně nepřátelské.
LN V čem konkrétně?
Například v rámci jednoho evropského projektu každý čtvrtek pracujeme na Chrudimsku s osmdesáti romskými dětmi – pod naším vedením mohou na sobě pracovat, aby se mohly integrovat, protože na to prostě nejsou připravené. Denně zažívají ponižování, nepoznaly nic jiného než izolaci – a výsledek? Jsou to děcka ulice. Dám vám příklad: motivujeme děti, aby chodily do školy – kluk chce, ale na zastávce mu nezastaví autobus. Dojíždí z Chrudimi do Vysokého Mýta. Dostává neomluvené hodiny. Ale právě tam pracuje výborná neziskovka Šance pro tebe, pomáhá nám s koordi- nací, se svozem. Podobný projekt jsme měli na Vsetínsku, neumíte si představit, co jsme tam zažili, strašná beznaděj… A přitom i tam mají děti potenciál, jsou bystré, chtěly by, jenže nemají zázemí. Všechny, které se přihlásily, jsme vzali bez výjimek.
LN Takže v Česku to není lepší než na Slovensku?
Není. Tady vystěhovali Romy z měst, vyšroubovali lavičky, aby se u nich nescházeli. V ubytovnách v jedné místnosti bydlí třeba osmnáct lidí, na společný záchod chodí kus cesty, rodiče v tom zoufalství pijí, v tom všem marasmu vyrůstají dospívající dívky… Kde jsou práva těch dětí, kde jsou sociální pracovnice, jak to může stát dopustit?
LN Pokud vím, zažili jste s dětmi i střílení.
V letním táboře v roce 2016 se stalo, že přišel borec, nadával dětem, střílel z flinty, napadal manžela. Ten se naštěstí nedal vyprovokovat. Volala jsem 158, ale po-
Vydání alba Hej Romale je načasováno i k blížícímu se nedělnímu Mezinárodnímu dni Romů, jehož oslavy začnou už na konci týdne. V pátek například vyrazí do pražských ulic „tROMvaj“s živou hudbou, v sobotu se pak v Uhelna Clubu uskuteční divadelní představení Miri Fajta. Na neděli je připraven galavečer plný romských i neromských osobností. Zároveň bude udělena Cena Mileny Hübschmannové za zvláštní přínos v oblasti romského jazyka.
Ano, zpívali jsme s domácími filharmoniemi – hradeckou, brněnskou, zlínskou, ale byli jsme i ve Švýcarsku na Menuhin festivalu v Gstaadu a tam jsme účinkovali s Romskou filharmonií z Frankfurtu. Již pátým rokem úzce spolupracujeme s Českou filharmonií a to, že nám spolupráce krásně funguje, je důkaz naší urputné práce. Snad naše činy jsou darem této společnosti a my můžeme díky hudbě společně pomáhat těm, kdo nás tolik potřebují, a můžeme tak trochu měnit svět. Každé jaro jedeme do Švýcarska, dále jezdíme do montessori školy v Rakousku – místní děti naučíme naše písně a na konci si s nimi zakoncertuje celá škola… Naše romské děti jsou tam vítány a je na nich vidět obrovská změna. Také jsme natočili dokument o letním setkání Romano drom 2016 O čo ide Idě. DVD má i v cizině velký ohlas, na jeho základě se hlásí zájemci o spolupráci třeba z Kanady.
LN Někteří vaši svěřenci se dostali na umělecké školy…
Už asi tři roky máme stálý asi čtyřicetičlenný základ souboru, ti starší usilují třeba o konzervatoř a vzdělání a v tom jim pomáháme. Vychovala jsem již první ge- neraci, dokonce asistenta Tomáše Kaču. Studoval na Berkley College a nedávno vystoupil v Carnegie Hall. Taky Michala Mižigára a Jana Duždu, kluci jsou s námi od dvanácti let a už vystudovali romistiku na Karlově univerzitě. Na jejich příkladu děti vidí, kam by mohly dospět. Velká část i dospělých už pochopila, že se soubor stal vzorem, děti nás sledují na YouTube, učí se naše písničky a zpívají, zakládají sbory a taky se nám hlásí.
LN Učí se poslechem?
Ano, romská hudba je pořád živá, nepřetržitě se skládá nová – jakmile píseň vznikne, hned se rozšíří, hned ji všichni Romové zpívají, rok stará píseň už je stará. I skladby, které pro nás píše Dežo, jsou pořád součástí romské kultury. Věřím, že písničky z našeho CD se velmi rychle rozšíří, za chvíli je budou všichni umět.
LN Jaké máte pocity z akcí, které pořádáte pro děti romské i neromské?
Spolupráce romských a neromských dětí se nám nesmírně osvědčila, děti předsudky nemají, a pokud jim je rodiče nastaví, tak je samozřejmě boří. Musím ale konstatovat, že větším problémem je, že děti se navzájem vůbec neznají, nic o sobě nevědí, a to tady žijeme všichni společně. Jak to vidím já, děti se od sebe mohou hodně naučit. Romské děti jsou otevřené, spontánní, bystré, ale chybí jim vzdělání a uvědomělost. A neromské děti se uzavírají, v určitém věku přestávají být spontánní a žijí hodně „v hlavě“. Proto by se měly od sebe učit.
LN Natočit CD s hráči České filharmonie byla jistě velká meta. Co vás letos ještě čeká?
Evropský projekt s Českou filharmonií zahrnuje koncert v rumunském Atheneu s Bukurešťskou filharmonií, pak koncert v Sinaji – tam plánujeme navštívit několik osad, kde je život ještě horší, než jaký děti znají, snad je to trochu ještě nabudí, vystoupení v komunitním centru…
LN A vy sama?
Mám kapelu Jazz Familia, se kterou koncertuji, naposledy to bylo teď v březnu na Maltě. Ale času pro sebe mám minimálně. Na hlasových workshopech vyučuji po celém světě, to je moje práce. A Čhavorenge je pro mě srdeční záležitost, i když mě stojí všechen můj čas a energii. Ty děti jsou moje hvězdy.