Bosorky, které diváky zmrazí
Premiéra brněnské inscenace Čarodějky ze Salemu, kterou v Městském divadle Brno připravil Mikoláš Tyc, stvrdila několik věcí. Režisér umně podtrhnul mimořádné kvality nejhranějšího textu Artura Millera. Dále ukázal, že umí pracovat se stupňováním vnitřního napětí. A navrch dal velký a také využitý prostor hercům. Tyc režijně neexhiboval, ale vytvořil působivé představení s velkým návštěvnickým potenciálem.
I když se režisér se svým týmem o historický základ příběhu jen zlehka opřel v kostýmním pojetí, bude dobré pár faktů z minulosti připomenout. Nadčasový příběh jednoho z největších dramatiků 20. stoletíměl reálný základ. Šlo o „čarodějnický“soudní proces, k němuž došlo vmassachusettském Salemu roku 1692 a který patří k nejtemnějším kapitolám amerických dějin. Pětadvacet nevinných lidí tehdy zahynulo na ši- benicích ve vykonstruovaném procesu, který se opíral o svědectví v průměru desetiletých děvčat. Miller z nezletilých bosorek salemských učinil dospívající dívky, které rozpoutají obludný proces a roztočí soudní mašinerii vedoucí ke krvavým koncům.
Dramatik přes historické události vytvořil mistrné podobenství, které bylo při prvním uvedení jasnou paralelou k hysterii mccarthismu a amerických politických procesů 50. let. Ostatně postihly i samotného autora. Millerova vize vnitřně nemocné komunity se stala nadčasovou a po právu je nejuváděnější (nejen Millerovou) hrou třeba na americké půdě. Daří se mu setrvale i po Evropě. Text krátce před Vánoci uvedlo kupříkladu vinohradské divadlo, na jeho inscenace nyní narazíte v Mnichově, Drážďanech či ve Vídni.
V Brně Tyc nešel divácky pohodlnou cestou výpravného historického dramatu, ani však nevolil podobu bezčasé okaté metafory o síle strachu a zla. Zůstal někde John Proctor se ženou Beth.
mezi. Režisér v rámci jakoby historického obrázku bez násilných aktualizací pomalu buduje a stupňuje scénickou studii o societě, kterou všeprostupující strach rozvrátí a strhne s sebou nevinné.
Právě v umném budování dramatického konfliktu hry tkví přednost Tycovy režie, která na sebe neupozorňuje, zato však nabízí skutečně promyšleně konstruované mizanscény. A právě prostorově pohybové kompozice hereckých akcí jsou vedle vlastních výkonů velkou předností tohoto působivého večera.
Z protagonistů si zaslouží uznání opravdu velký a silný výkon Petra Štěpána v hlavní roli Johna Proctora, stejné hodnocení snese do detailu přesná Lenka Janíková coby jeho žena Beth. Štěpán přesně a s velkou vnitřní pravdivostí rýsuje figuru racionálního chlapa. Herec nabízí polohu jednak svedeného muže, ale i manžela, který oddaně miluje svoji ženu, aniž by si oba póly v jeho výkonu nějak protiřečily.
Tento výkon je velkým silným těžištěm inscenace veskrze kolektivní, v níž je třeba pochválit také Barboru Goldmanovou za podobu ďábelsky manipulativní Abigail, Elišku Skálovou jako přesvědčivou Mary. Jisté rezervy měla tentokrát spíše zbylá pánská šatna.
Brněnské Čarodějky ze Salemu představují vyváženou a sevřenou inscenaci, která na publikum dokáže přenést intenzivní prožitek různých stupňů napětí, které v tomto nastudování zevnitř tepe naléhavě a výmluvně.
Autor je divadelní publicista