Sázka na trenýrky
Z historických center měst se stávají jen kulisy pro turisty, změnit to má sociální experiment Kateřiny Šedé
samé, takže z toho jde člověku taky hlava kolem. Zkusila jsem prádlo vyvěšovat.
Jenže to moc nepomohlo. Vrtalo mi hlavou proč a napadlo mě, jestli lidi nepovažují to prádlo za exponát. Možná bychměla vyvěšovat jiné. Namísto povlaků na polštáře a bílých triček kolíčkovat pyžama nebo třeba trenýrky, rozumí se vyprané. Pak jsem si ale vzpomněla, že by to mohlo turistům připomínat Neapol a já bych tak jenom přidala vodu do mlýna cestovním kancelářím. Mohly by inzerovat „dvě historická města v jednom za polovic“. Nebo „pivní víkendy s jedinečnou exkurzí do soukromí domorodců“.
Člověk – exponát
Ostatně jako exponát si připadám už dlouho. Hlavně když jdu po našem kdysi tak intimním palácovém náměstíčku a na jeho omezenou plochu se tlačí až patnáct, nebo i sedmnáct otevřených kvaziveteránů naplněných východoasijskými turisty. Šoféři zastávající zároveň roli průvodců po pražských pamětihodnostech na mě totiž nezakrytě ukazují prstem. Tedy oni možná neukazují na mě, ale na takzvanou Lennonovu zeď, kolem které se právě snažím protlačit domů, aniž bych v tom kompaktním davu přišla o všechny knoflíky nebo zakopla o otevřený futrál pouličního kytaristy.
Někdo zřejmě turistům namluvil, že v Praze není nic zajímavějšího než chemií čpící Lennonova zeď, na niž lze beztrestně nasprejovat vlastní vzkaz lidstvu a co nejhlasitěji si při tom hromadně zaskandovat.
Někdo řekne, ale zase máte okna do řeky, což je pravda. Jenže pozemní podnikání v turistickém ruchu s veteránskými auty má na řece svůj protějšek, výletnické lodě. Ty by nevadily, kdyby nebyly opatřeny řvoucími dieselovými motory a necpaly se jako rozhrkané písty do nejužší části Čertovky. Při otáčecích manévrech v omezeném prostoru je efekt skoro stejný, jako kdyby vám pod okny někdo každých pár minut túroval motorku.
Přitom zjevně existují i lodě tiché, s ekologickými motory. Avšak když se zeptáte nejsilnějšího provozovate- le vyhlídkových cest po pražských Benátkách, proč je na ta svá permanentně pojíždějící (a bohatě vydělávající) plavidla nekoupí taky, převeze vás odpovědí, že ty jsou na něj drahé.
Odvážlivcům, kteří se uvolí bydlet v historickém centru, chtějí přidělit nejen nízký nájem, ale nějakou dobu dokonce i mzdu
Projekt normálního života tam, kde to běžně nelze
V Českém Krumlově chtějí odvážlivcům, kteří se uvolí bydlet v historickém centru a žít tam obyčejný život i s prádlem na šňůrách, přidělit nejen nízký nájem, ale nějakou dobu dokonce i zvláštní mzdu. To zní trochu legračně – když uvážíme, že byty v centrech patří pořád mezi nejdražší. Však s tím taky nepřišli ekonomové, ale výtvarnice Kateřina Šedá (mimochodem světově uznávaná), která se věnuje takzvané sociální architektuře a zaměřuje se na sociálně laděné experimenty.
Když zaznamenala, že z historických center turisticky exponovaných měst už téměř zmizeli stálí obyvatelé, takže se z nich stávají svého druhu vyloučené lokality, oslovila tamní radnici s projektem normálního života. Rozuměj normálního života v místech, kde se vede dost těžko.
Přejme jí i Českému Krumlovu, aby to neskončilo tak, že normální lidi vyvěsí sice do oken utěrky či dokonce trenýrky, ale pak zase rychle utečou někam, kde se dá běžně chodit po chodníku a v létě žít s otevřenými okny.