Nejvíc chybějí fyzikáři
Vybrat dobrého učitele je těžké, když ředitel je často rád, že má vůbec nějakého
hlásit se a nastoupit skutečně ke studiu není totéž. V prvním ročníku máme patnáct posluchačů, což je vlastně určitý úspěch, protože jsme jich měli taky třeba jen sedm. Dobrou zprávou může být snad jen to, že ti, kdo nastoupí, už prý většinou také dostudují.
To ale neplatí všude. „U nás dostuduje tak polovina z těch, kteří začnou,“říká vedoucí katedry fyziky, chemie a odborného vzdělávání na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně Petr Sládek. „Loni se na učitelství fyziky hlásilo 25 uchazečů, nastoupilo jich 18 a po prvním semestru už je jich jen deset.“
Podle Sládka je v Česku jenom pro zachování stavu třeba minimálně stovka nových fyzikářů, ale spíš víc. Na deseti fakultách, které takto specializované pedagogy připravují, jich přitom absolvuje dohromady tak čtyřicet až padesát, přičemž nejméně třetina nakonec před tabuli ani nenastoupí.
Není pochyb o tom, že vysokoškolské studium fyziky není lehké a není pro každého. Je ale otázka, jestli má výuka tohoto předmětu na základních a středních školách poskytovat vysokoškolskou výuku vmalém. To je ostatně problém i dalších předmětů. Čeština se učí už na druhém stupni základní školy, jako by v lavicích seděli samí budoucí lingvisté, a chemie, jako by všichni měli v budoucnu inženýrské ambice. O gymnáziích nemluvě. Ale hlavně, většina žáků vůbec netuší, k čemu jim získané vědomosti budou, takže je co nejrychleji zapomínají.
Fyziku je třeba si osahat
Fyzika má přitom jednu mimořádnou možnost: vysvětlovat dětem, jak funguje svět a většina věcí, které mají kolem sebe. To má ovšem podmínku. Musí se vycházet z konkrétního a známého. „Fyziku je třeba si osahat rukama,“říká Jiří Toman, který učil tento předmět třicet let na průmyslovce, i když je vystudovaný strojní inženýr.
Už neučí. Pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná v roli asistenta pro přípravu výuky v britském gymnáziu v Praze. Ano, v britském, kde se platí vysoké školné, takže si tam podobný luxus zřejmě mohou dovolit. Pro britské a americké učitele zde chystá Jiří Toman experimenty pro výuku, jež jsou, jak tvrdí, v anglosaských zemích podstatně běžnější než u nás. Jak zdůrazňuje, důležité je, že to nejsou jen demonstrativní pokusy, tedy ty, co ukáže učitel u tabule. „Jde o to, aby si žáci mohli sami věci vyzkoušet, tedy sáhnout si na ně.“Připravit hodinu fyziky je podle Tomana o hodně náročnější než připravit například hodinu matematiky, a proto by bylo dobré podpořit finančně právě tu přípravu.
Šéf katedry didaktiky fyziky na matfyzu Leoš Dvořák souhlasí, že fyziku je dobré si osahat. Myslí si, že mezi učiteli tohoto předmětu v Česku je nemálo takových, kteří se o takový přístup snaží. Stačí však nahlédnout do testů, které žáci píší, a je zřejmé, že na známku z fyziky v běžné škole mají vliv hlavně výpočty a definice. „V britských školách se vykládá spíš filozofie problému, to znamená, že je tam víc slov než čísel a vzorců,“tvrdí Jiří Toman.
Ředitel základní školy v pražských Kunraticích Vít Beran je známý tím, že se snaží sehnat pro své žáky co nejlepší a nejpodnětnější učitele, a většinou se mu to daří. Když se ho ale zeptáte, jak je na tom s fyzikáři, trochu si povzdechne. „Musel jsem si vypomoci učitelkou matematiky a mladým kantorem, který pořád ještě studuje.“
Podle Berana je na tom Praha s fyzikáři tak špatně i proto, že v metropoli se dá učitelství fyziky, na rozdíl od učitelství matematiky nebo chemie, studovat jen na té matematicko-fyzikální fakultě, která budoucí kantory příliš neláká. A někteří z těch, kdo by snad
Tabulkové platy učitelů základních a středních škol pro nejobvyklejší 12. platovou třídu bez jakýchkoli příplatků. o učitelství fyziky přemýšleli, ji mohou považovat za hodně náročnou.
Proč to nejde na pedagogické fakultě v Praze? Proděkanka pro studium na této škole Anna Kucharská odpověděla na otázku písemně: „Fyzika není u nás realizována, neboť program není akreditován a není u nás ani katedra, která by výuku zajišťovala. Kdysi v minulosti jsme tento obor měli, ale trpěl nedostatkem zájemců, proto se postupně utlumoval. V současné době ji na Univerzitě Karlově nabízí matematicko-fyzikální fakulta.“
Takže jde zřejmě o uzavřený kruh: protože nejsou zájemci, není katedra, a protože není katedra, nejsou zájemci. Jedno řešení se nabízí, totiž peníze. Když se zeptáte ředitele Berana, kolik by mohl nabídnout kvalifikovanému fyzikáři, kdyby o nějakém věděl a chtěl ho přilákat na svou školu, povzdechne si podruhé: „Pokud začíná učit, má nárok na 26 tisíc měsíčně, pokud má za sebou příslušný počet odučených let, dostanu se na 33 tisíc.“
Dejte jim víc než jiným
Faktem je, a to ředitel taky přiznává, že zejména nástupní plat je dnes o dost lepší, než býval, a vláda slibuje ještě výraznější růst mezd ve školství, ale nezohledňuje to situaci na pracovním trhu. „My jsme dost velká škola, takže já bych měl teoreticky možnost sáhnout do peněz určených na nadstandardní hodnocení. Ale to bych asi udělal jen tehdy, kdybych byl opravdu v úzkých. Jinak totiž hrozí, že se ostatní učitelé budou právem ptát, proč on a ne i my.“
Určité zlepšení situace si ředitel slibuje od připravovaného nového způsobu financování škol. „Ono se říká, že pomůže jen malým školám, ale i my jako škola poměrně velká bychom pak asi mohli dostat zaplaceno víc úvazků než dneska. A mohly by se zaplatit i některé podpůrné profese.“
Petr Sládek z brněnské pedagogické fakulty vidí záchranu v něčem úplně jiném: „Je potřeba, aby kariérní systém nebyl jen vertikální, ale i horizontální,“navrhuje. Tedy aby se učitelský plat nemusel odvíjet jen od odučených let, ale i od poptávky. Nejsou fyzi- káři? Zaplatíme jim víc než jiným.
Takové řešení by pravděpodobně trochu popudilo češtináře, dějepisáře nebo tělocvikáře, ale na druhou stranu by se zbavili nebezpečí, že výuka fyziky zbude na ně. Jsou totiž školy, kde se tento černý Petr tahá před začátkem školního roku z klobouku.
České školy přitom postrádají nejen fyzikáře. Nedostatek je, i když ne tak donebevolající, také matematikářů a někde také elementaristů, tedy těch, kteří učí první až pátou třídu základní školy. V jejich případě za to většinou nemůže malý zájem o studium učitelství, ale mimořádně příznivá situace na pracovním trhu, která nabízí i jiná, často lépe placená místa. Třeba o učitele matematiky projevují firmy zájem dost nepokrytě. Ředitelé škol z toho mají bolehlav.
Chudáci žáci
Avšak nejen ředitelé, také žáci. Jedno z pražských gymnázií se vyznačuje tím, že tam má většina studentů z matematiky čtyřku a mnozí propadají. Rodiče si stěžují, že něco takového přece není přirozené, aby neuměl nikdo, ale ředitelka je ráda, že má aspoň nějakého matematikáře. Brání ho tím, že přece učil na matfyzu. Možná je problém právě to, že je zvyklý na studenty z matfyzu, a ne na gymnazisty, kteří nejsou zaměřeni jeho směrem, ale co dělat, když jiný není.
Může s problémem něco dělat stát? Jistě pomohou peníze na učitelské platy, pomoci by ale mohla i cílená stipendia vázaná na odučená léta.
Co asi nepomáhá, je zákon o pedagogických pracovnících z roku 2016, který stanoví, co přesně musí člověk vystudovat, aby mohl učit.
Někoho možná překvapí, že Singapur, o němž je řeč ve sloupku na této stránce a který pravidelně obsazuje v mezinárodních srovnáních vzdělávacích výsledků nejvyšší příčky, umožňuje učit i lidem bez vysoké školy, jen s dvouletým kurzem. Dělá to jednak proto, že mu taky chybějí učitelé, a jednak proto, že za nejdůležitější stejně považuje průběžné celoživotní vzdělávání spojené s praxí.