Jak to dělají jinde ve světě
Včem to je, že se na špici mezinárodních žebříčků mapujících vzdělávací výsledky drží pořád stejné země? Tuhle otázku si položila anglická učitelka Lucy Crehanová a rozjela se do nich. Vznikla z toho zajímavá knížka Clever Lands, která, žel, zatím není v češtině. Dozvíme se z ní například, že finský učitel by považoval za naprosto nepřijatelné, ba dokonce za důvod k odchodu ze školství, kdyby mu někdo nařizoval co, kdy a jak má učit, ale přesto všichni učí totéž a prakticky stejným způsobem. Vysvětlení je podle Finů jednoduché: učitelé volí to nejlepší, co je na základě nejnovějších pedagogických poznatků k dispozici. A dodávají: Slepé střevo taky neoperují v každé nemocnici jinak.
Na Singapuru je zajímavé, jak může být úspěch dvojsečný. Tam to dotáhli ve zvyšování vzdělávacích výsledků k nebývalým výšinám téměř u všech žáků, jenže zjistili, že všichni excelují v matematice a Shakespearovi, ale není nikdo, kdo by instaloval televizní anténu, vyměnil vypínač nebo vyprodukoval něco k jídlu. Teď se Singapurci snaží věci v tomto směru trochu napravit.
VJaponsku britskou učitelku zaujalo, jak tamní školy úkolují nejen děti, ale i rodiče, tedy přesněji, matky, které dostávají denně i několik esemesek s instrukcemi, co mají dělat lépe a čemu mají věnovat větší pozornost. Autorka knížky si taky všimla, že v Japonsku se děti ve škole nechválí, ani když umějí skvěle. Prý proto, že kdyby učitel pochválil jednoho, ostatní by si mohli myslet, že oni tak dobří nejsou. Ostatně děti tam stejně pracují už od první třídy ve skupinách, protože pěstovat individualismus se nehodí.
Před mladými lidmi ze zemí nazývaných východoasijskými tygry, je v každém případě třeba se hluboce uklonit. Nároky na ně jsou veliké a tlak, pod kterým se učí od rána do noci nejen ve škole, ale potom i v tak zvaných Extra Class čili doučovacích kurzech, obrovský. Neúspěch při zkouškách se považuje za katastrofu zvláště tam, kde existuje politika jednoho dítěte. V Číně tak šest lidí (jedna matka, jeden otec, dvě babičky a dva dědečkové) soustřeďují veškeré ambice na chudáka jediného potomka.
Podstatně příjemnější život mají podle autorky žáci v Kanadě, která se také umísťuje na žebříčcích pozoruhodně vysoko. Tam jemožné od určité úrovně volit, kterým předmětům se chcete věnovat na základní úrovni a kterým na náročnější. Žáci mají taky podstatně víc času než jinde, aby si vyzkoušeli, co by je bavilo a v čem by mohli být dobří, a to bez selekce do gymnázií a učňáků. Klidně si můžete zapsat třeba náročnější matematiku plus obrábění kovů, aniž byste opustili jedinou školní budovu. No není to skvělé?
Vraťme se ale domů. Máme tu jednu novinku, a to, že reforma financování škol přece jenom bude už příští rok. (Odvolávám, co jsem odvolal...) Takže „každému podle jeho potřeb“bude.