Etnolog píše sibiřskou krimi
PRAHA Zaniklé dřevařské kolonie, zbytky lágrů. Vítr a chlad. A také původní „domorodí“obyvatelé, kteří v širých pláních za Uralem žijí. Takovou krajinou se prodírá hrdina nové knížky Hřbitov nevěst, jenž sleduje příběhy rodin, jejichž třinácti- či čtrnáctileté dcery odejdou z domu a... zmizí.
„Jsem etnolog a součástí mého povolání je toulání se po vybydlených vesnicích a nahlížení do osudů společností. Zanikající skupiny mě zvláště přitahují. Zvrhlou směsí stesku, nostalgie a touhy po něčem, co dávno zmizelo. Proto jsem se snažil dostat do co nejvzdálenějších oblastí, v marné naději, že tam dál, ještě za jedním lesem a řekou, se ještě něco zachovalo. Že tam žije někdo, kdo by mohl vyprávět o mizející kultuře lovců a rybářů nedohledné tajgy,“vypráví hrdina sibiřské detektivky či spíše thrilleru.
Autor Tomáš Boukal je také etnolog. Už dvě dekády jezdí z Česka na Sibiř: k severním Chantům, k lesním Něncům, pak začal jezdit i k severním Mansům (tam byl nejvíc), a nakonec se odstěhoval na Altaj. Tam, kde žijí Altjaci, Kumandinci či Čelchanci – a kde našel imanželku, jež je napůl Altajka a Tubalarka, žena z malinké skupiny geneticky velice blízké dnešním indiánům.
Masový hrob plný nevěst
Z mnoha nabytých znalostí těží i v nově vydané knize. „Nejsem nějak přesvědčený čtenář severských detektivek. Ale ten příběh se vlastně stal: na severu Sverdlovské oblasti byl roku 2005 objevenmasový hrob, kde bylo nalezeno přes patnáct mrtvých holek... Na to jsem navázal, ale volně; byla to jen inspirace. V reálu jsou dnes aktéři, skupina odsouzených pasáků z Nižního Tagilu, ve vězení. Holky, které nechtěly ,spolupracovat‘, vozili za město, kde je uškrtili – a vypadá to, že byl mezi nimi i sadista, který si to dost užíval,“řekl LN Boukal, který místo – poblíž osady Ljovicha a cedule „7 km“– sám navštívil.
Hřbitov nevěst, kde objevené ostatky trýzněných dívek ležely v mělkých hrobech anebo je zvěř roztahala po okolí, Boukala citově zasáhl. V knížce proto vypráví o etnologovi, který dobře zná bezútěšné prostředí a zoufalost místních matek, jež hledají naději i v lahvičkách lihového výluhu hlohu – v laciné náhražce vodky. „Severské kriminálky mi přijdou nerealistické, překombinované, takže jsem se snažil příběh pojmout přímočařeji,“tvrdí Boukal.
Svou knížku doporučuje čtenářům, kteří mají zájem o novou scénu, kde se odehrávají bizarní příběhy – a to i ve skutečnosti. Tajga je prý prostředí se zvláštní náladou, melancholií. „Mám to rád, ale je v tom zároveň něco temného. Ke knize jsem nahrál i svůj vlastní soundtrack, který je volně na YouTube, kam čtenáře přesměruje QR kód z úvodu knížky,“doplňuje vědec působící na Univerzitě Pardubice. Svému dílu namaloval i knižní obálku, z níž čiší chlad. Mentalita pachatelů jej fas- cinovala, podobně jako jeho sestru, která je shodou okolností forenzní psycholožkou.
Příběh je psán stroze; jakoby s chladnou sibiřskou dikcí. Tomáš Boukal je jedním z mála českých etnologů, který poznal oblast původních sibiřských etnik – těchto asijských „indiánů“– opravdu dobře. Už od devadesátých let tam jezdíval s Františkem Bahenským (dnešním pracovníkem Akademie věd ČR), oblasti se věnovala rovněž spisovatelka Pavlína Brzáková, která mimo jiné zkoumala šamanismus.
Ten již, ve své tradiční formě, takřka vymizel. Zůstávají jen různí léčitelé, obřadníci. Do života místních obyvatel zasáhl komunismus (agenti KGB vyhazovali šamany i z vrtulníků, a to se slovy: „Tak se ukaž, prý umíš létat!“), těžba dřeva a nověji i ropy.
„Například skupina lesních Něnců, kam jsem jezdil, před tě- žebními společnostmi postupně ustupovala do lesů, ale nakonec ji těžaři obklíčili,“připomíná doktor Boukal, jenž se ve své výzkumné práci zabývá ekologickou antropologií a ekonomickými dopady v postsovětském prostoru. Komunity, jež dříve lovily zvěř a prodávaly kožešiny, se často zhroutily. „Skupina Mansů, kterou jsem navštěvoval, už vlastně zanikla,“říká Boukal. Za Uralem strávil celkem čtyři roky života.
„Mám to v tajze rád, ale je v ní i něco temného,“říká Tomáš Boukal, jenž 20 let jezdí na Sibiř a inspiroval se tam skutečnými událostmi.
„Málokdo se stihne upít“
Koho by zajímala opravdová etnografie, ne krimi, má od ledna k dispozici i jinou autorovu knihu – přímo o Mansech. Jmenuje se Cesta lesem, vydala ji Univerzita Pardubice. Na levých stránkách nabízí osobní reflexi z terénu, na pravých stranách odpovídající odborný text. V tom píše o tradiční kultuře pohostinných národů mrazivé tajgy: o jejich vztahu k přírodě, o lovu i o Medvědím svátku (mansky Ú-ikvne kol), kdy se hostí a uctívá zabitý medvěd – dle pověstí tvor chytřejší než člověk, jen se mu nechce mluvit...
„Když jsem v dalších letech navštívil místní tajgu, donášely se ke mně nové a nové zvěsti o tom, kdo zemřel. Bohužel prvním, kdo odešel, byl nejmladší – Gavrilka. Mlčenlivý hoch s veselýma očima, se kterým jsem po večerech hrával šachy. Utopil se. Prý ho do vody stáhl lodní motor, který s bratrem Saškou chtěli vyzvednout na břeh. Řeka pohltila i jeho otce,“píše Boukal. „Dospělí sice pijí alkohol, ale málokdo se tam stihne upít,“uzavírá etnolog.