Nevšední půvab pozdních textů
Nakladatelství Arbor vitae vydalo pozdní texty Jaromíra Zeminy, které se z velké části týkají výtvarného umění, ale také přinášejí jeho každodenní postřehy. Čtenáři navíc dostávají příležitost seznámit se s jeho poezií.
Autor je historik umění s mimořádným citem a celoživotní zkušeností. Dokáže psát se značnou mírou objektivity a zároveň s osobním zaujetím i z nezvyklých úhlů pohledu. Vybírá si z různých epoch dějin umění to, co ho zajímá, bez ohledu na právě převažující módní směry. O některých malířích či sochařích píše opakovaně, vždy z jiné strany proniká k podstatě jejich tvorby. Je „svým“umělcům věrný a sleduje jejich vývoj po desítky let. Jejich osobnosti vnímá komplexně, všímá si nejen uměleckých, ale i lidských vlastností. Díky svým rozsáhlým a všestranným znalostem a zásluhou vytříbeného pozorovacího talentu může nahlížet hluboko do historie a vnímat a vyjádřit rozmanité, často mezioborové souvislosti. Vidí, co umělci přinášejí nového, a také jak jsou propojeni s minulostí, z jakých pramenů vycházejí a kam směřují.
Šedesátá léta jako vrchol i začátek
Jaromír Zemina v knize přibližuje také způsoby galerijní práce i různé nepříliš známé, ale zajímavé sbírky. Je tu i text, ve kterém nastínil vztah se svým otcem malířem. Přes hranice epoch i zemí.
U příležitosti společné výstavy získal příležitost k zamyšlení nad tím, jaký měl na něj tatínek vliv a jak ho jemně a nenásilně přivedl k výtvarnému umění. Jaromír totiž od dětských let dobře kreslil, ale přece jen se nakonec rozhodl pro povolání historika umění, které může být také tvůrčí, ale jiným způsobem. Vždyť pořádat výstavy a objevovat souvislosti chce také nadání, ale jiného druhu než vlastní tvorba.
V jednom z textů se zamýšlí nad významem invenčních šedesátých let a nad tím, v čem spočíval jejich přínos. Dochází k závěru, že pro některé umělce byla vrcholem, ale pro jiné spíš začátkem, aby dozráli až v následujících desetiletích. A také přemítá nad tím, že tehdy v našem umění nebyl vůbec žádný rozdíl v kvalitě mezi tvorbou mužů a žen. Vznikaly dokonce manželské dvojice, v nichž se oba vzájemně podporovali, tvořili vedle sebe, a přitom každý dosáhl naprosto osobitého projevu. V pozdních textech jsou zahrnuté úvahy nad některými z nejznámějších umělců, kteří prokazatelně zasáhli do celkového vývoje (Václav Boštík, Adriena Šimotová, Jiří John, Alena Kučerová...).
Jaromír Zemina však mnohdy věnuje pozornost i méně známým nebo dosud neobjeveným či naivním umělcům, kteří ho zaujali silou výrazu a básnivostí svého díla. U známých osobností se zas někdy rád zabývá zdánlivě nepodstatnými či okrajovými oblastmi tvorby. Nejčastěji píše o autorech, které osobně dobře zná, často se k nim vrací, setkává se s nimi a snaží se je chápat nejen po umělecké, ale také po lidské stránce.
Součástí knihy se staly i texty, které Jaromír Zemina psal při příležitosti rozloučení s umělci, s nimiž se po celý život stýkal, kterých si z různých důvodů vážil a kteří patřili mezi jeho přátele. V jiné kapitole se věnuje klasikům (Otto Gutfreund, Jindřich Prucha, Antonín Slavíček, Mikoláš Aleš, Emil Filla, Josef Sudek...), z nichž s většinou se již setkat nemohl, ale kteří jsoumu blízcí a nad jejichž tvorbou se dlouhodobě zamýšlí. Často se stává, že je vnímá jinak než ostatní teoretici umění, že dovede ocenit jinou část jejich tvorby, než je zvykem.
V jiných textech píše o svých dojmech z cizích zemí nebo naopak o zážitcích cizinců, kteří přijíždějí k nám. A závěrečné kapitoly jsou věnované jeho vlastní poezii, z níž vyzařuje obdiv k přírodě, hluboké prožívání každé, i té nejvšednější chvíle. Jsou tu i texty, které patří do kategorie básní v próze, v nichž se zmiňuje o jen zdánlivě nedůležitých příbězích a zážitcích, které však mohou mít na náš způsob myšlení zásadní vliv, aniž bychom si to uvědomili.
Jaromír Zemina: Pozdní texty
Autor je historik umění