Nejen rekviem za Horní Slavkov
Už sice není pravda, že naše země nevzkvétá, jak zněl Havlův památný výrok z jeho prvního prezidentského projevu, ale jizvy v krajině zůstávají. A naše západní pohraničí sotva bude někdy vypadat jako před druhou světovou válkou. Zmizely desítky vesnic, usedlostí, kostelů, zámků, čtyřicet let se za vlády jedné strany cíleně ničilo a paměť přetrhávala.
Je ale těžké pochopit, že nikdo nikdy nenesl zodpovědnost za takové plundrování. Zlikvidovaná sídla celých Doupovských hor, zaniklé vesnice, památky rozstřílené armádou. A co teprve středověké město Most zmizelé v pitomém povrchovém dolu. Příkladů jsou stovky. Kdo asi vydal příkaz k demolici radnice v Horním Slavkově? Ten přece musel v roce 1977 podepsat někdo konkrétní, nemluvě o tom, že předtím tento renesanční JANA MACHALICKÁ skvost někdo zapálil. Nikdy se to nevyšetřilo a místo opravy přišlo zboření. To ale bylo jen dovršením poválečné zkázy, již předtím se za lhostejného přihlížení lidí i institucí strhla řada cenných objektů jako třeba překrásný dům ve stylu saské renesance. Devastace okolí v 50. letech neměla konce. Již koncem 40. let byl přes protesty nedaleko odsud zřízený vojenský újezd Prameny, kterému padly za oběť vesnice a usedlosti, z povrchu zemského zmizel velký městys Litterbach (Čistá) a dnes ho připomíná jen alej kaštanů a kámen na místě barokního kostela. Nesmyslný újezd se zrušil za pár let, v roce 1954... Až do 60. let se ve Slavkově vše točilo kolem uranu, v dolech pracovali političtí vězni a existovaly tu čtyři lágry s temnou minulostí. V říjnu 1951 se o útěk z jedné z šachet neúspěšně pokusilo jedenáct politických vězňů. Sedm jich bylo zastřeleno na útěku a čtyři chyceni. Dva z nich byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Zastřelené vězně zakopali pod cestu na slavkovském hřbitově, prý aby po nich lidé co nejvíc šlapali. Nakonec přežili jen dva, Zdeněk Štich a Karel Kukal, kteří dostali další vysoké tresty a byli surově mučeni. Šticha vyšetřovatelé StB skoro umlátili, učil se znovu učit mluvit a chodit a ztratil paměť. Karel Kukal odešel v roce 1968 do Švýcarska a o útěku napsal knihu Deset křížů. Oba se dožili požehnaného věku a od Václava Havla obdrželi medaili Za hrdinství. Těžba uranu ve Slavkově skončila v roce 1962, ale ničení města pokračovalo dál.
Komunistický režim nechal opuštěné pohraničí systematicky rabovat a ničit a osídlovat lidmi, kteří k této krajině neměli vztah. Měl skvělou metodu, rád přesouval lidi z jejich prostředí a zpřetrhával přirozené vazby, věděl, že v novém bydlišti u mnohých už tolik nebudou fungovat morální zábrany, vždyť je tam nikdo neznal. Tu zavilou snahu všechno zničit lze těžko pochopit. Bylo to však promyšlené, šlo o to předvést, že režim může všechno, že je vládcem nad lidmi a jejich domovy. Šlo o to vyvolat strach a pocit bezmoci. A tak člověk žasne nad tím, že dnes mají v politice místo i ortodoxní stalinisté typu Josefa Skály, kteří ještě mají tu drzost kázat nám o demokracii. I proto se musejí nezahladitelné zločiny minulého režimu stále připomínat.