Nemocí z povolání postupně ubývá

Ještě v 70. letech minulého století mezi nemocemi z povolání převažovaly infekční a respirační choroby nebo otravy. „Na klinice jsme tehdy nejčastěji přijímali horníky z rudných, uranových či černouhelných dolů,“vzpomíná profesorka Daniela Pelclová, bývalá přednostka Kliniky pracovního lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. „Mnozí měli těžké plicní choroby nebo umírali na nádory.“

Poměrně časté byly tehdy také nemoci lidí, kteří pracovali v podnicích na zpracování azbestu a výrobu eternitových produktů. Vzhledem k útlumu těžby i lepším pracovním pomůckám těž- kých plicních onemocnění ubylo. Dnes tvoří 11 procent z celkového počtu nemocí z povolání. Častější bývá výskyt astmatu například u pekařů či alergické rýmy u lidí, kteří pracují s vteřinovými lepidly nebo izolačními pěnami.

Také průmyslové otravy jsou dnes už poměrně výjimečnou záležitostí.

Karpální tunel v centru pozornosti

Dnes převažují nemoci z povolání vyvolané různými fyzikálními faktory. Prim mezi nimi hraje syndrom karpálního tunelu. Zmíněný tunel se nachází v dolní části dlaně a prochází jím nerv a šlachy. Ty mohou v důsledku nadměrné námahy opuchnout a začnou tlačit na nerv. Tlak pak vyvolává bolest a může způsobit i vážnější problémy, někdy dojde až ke znecitlivění nervu.

Řada lidí se mylně domnívá, že syndrom karpálního tunelu postihuje zejména úředníky, kteří celý den pracují s počítačovou myší. Odborníci z pražské Kliniky pra- covního lékařství však tuto nemoc diagnostikují nejčastěji u dělníků pracujících v automobilovém průmyslu. Zejména u těch, kteří vykonávají těžkou manuální práci nebo jsou vystaveni různým vibracím. S lidmi z kanceláře, kteří by měli tuto nemoc z povolání, se ještě nesetkali.

Pro úředníky přehnané riziko

Podobnou zkušenostmá také Vojtěch Skovajsa z Neurologického oddělení Nemocnice Na Homolce v Praze, který se léčbou karpální komprese neboli otlakového poškození nervu k zápěstní úžině zabývá. „Úředníci rádi svádějí své potíže na práci s počítačem, ve skutečnosti je to však pouhý mýtus,“říká. „Karpální komprese jim sice může při práci s počítačem vadit, ale není počítačem ani myší způsobena.“

Profesionálně podmíněný syndrom karpálního tunelu zato vídá u těžce manuálně pracujících lidí a pracovníků, kteří jsou vystaveni vibracím. A také ho někdy diagnostikuje u hudebníků, kteří hrají na strunné nástroje. Onemocnění se dá naštěstí už v zárodku odhalit pomocí preventivní elektromyografie (EMG) – vyšetřovací metody, s jejíž pomocí lze hodnotit funkční stav nervu a především jeho vodivé vlastnosti.

Právě díky této metodě je možné řadu lidí včas vyřadit z pracovních pozic, které by mohly stav jejich onemocnění zhoršit. Ale ne každý, byť profesně exponovaný, nemocný získá nárok na odškodnění. Expozice musí trvat jistou dobu a poškození nervu dosahovat minimálně středního stupně. Syndrom karpálního tunelu se obvykle ohlašuje brněním a křečemi prstů. Zpočátku bývají tyto obtíže pouze noční a občasné, postupně se stávají stále intenzivnějšími a častějšími. Nemocí jsou více ohroženi diabetici, pacienti s onemocněním štítné žlázy či revmatickou artritidou, ale i lidé po úrazech ruky. A také ženy v období hormonálních změn – v těhotenství či klimakteriu.

U těhotných jde obvykle o přechodné potíže, které se dají zvlád- nout pomocí ortézy, obstřiku a fyzikální rehabilitační léčby.

„V závažnějších případech volíme chirurgický zákrok,“dodává doktor Skovajsa. „Buď otevřenou dekompresi, při níž se klasickou technikou uvolní stlačený nerv, nebo endoskopickou operaci.“

Ročně se na českých neurochirurgiích provádí asi 5000 takových operací. S tím, jak ubývá těžce manuálně pracujících lidí, počet pacientů s profesionálně podmíněným syndromem karpálního tunelu spíše klesá.

Možná přibudou i nováčci

Přístup k nemocem z povolání je v každé zemi trochu jiný. Někde lidé vymáhají nárok na odškodnění prostřednictvím soudů. „Jinde se, podobně jako u nás, řídí seznamem nemocí z povolání,“upřesňuje profesorka Pelclová. „Každý případ přitom vždy posuzujeme individuálně.“

Při podezření na nemoc z povolání navštíví pracoviště pacienta hygienik, který vyhodnotí úkony, jež tento člověk dělá během typic- ké pracovní směny. Teprve pak je možné rozhodnout, zda má nemoc na svědomí opravdu daná profese.

Klasických nemocí z povolání je stále méně. Mění se však nejen jejich počet, ale i spektrum.

Syndrom vyhoření zatím s otazníkem

Kromě skutečných nemocí z povolání se v poslední době stále častěji hovoří také o takzvaných work-related diseases. Tedy o chorobách, u nichž profese nehraje primární roli, ale zásadně se podílí na jejich zhoršení. Právě tato onemocnění se časem mohou také dostat na seznam nemocí z povolání.

„Uvažujeme o tom, že bychom seznam rozšířili například o posttraumatický syndrom, kterým trpí třeba vojáci vyjíždějící na mise,“uvádí profesorka Pelclová. „Nebo o onemocnění páteře u lidí vystavených v práci vibracím.“Na seznam by se časem mohli podle ní dostat také zaměstnanci postižení syndromem vyhoření, k nimž většinou patří sociální pracovníci, zdravotní sestry nebo učitelé, ale někdy také vrcholoví manažeři.