Sám svobody kdo hoden

BŘETISLAV RYCHLÍK

Je to už okřídlená fráze. Z Kollárovy Slávy dcery se cituje s láskou „raději k velikému přiviň tomu tam se dubisku“. Dubisko je spíš nenasytná amasožravá Adéla, která ještě nevečeřela, nebo Vrba mlátička z pozemku bradavické školy. Co přivine pažravými haluzemi, pozře nebo aspoň vzteklemlátí všecko kolem. Vidíme to v těchto dnech, jak dubisko kremelské zuřivě tam reaguje na svéprávný krok České republiky a vydání hackera Nikulina do USA.

Občas jsem svědkem plácání jinak vcelku zdravých lidí, že teď lezeme do zadku Američanům, jako jsme předtím lezli Rusům, že jsme otroky Spojených států. Na toto hlupkavé zjednodušení mám soustavu otázek. Kolik politických procesů v této zemi řídí američtí poradci a kolik našich občanů bylo ve vykonstruovaných procesech popraveno? Kolik tun uranu, který těží elita našeho národa uvězněná v koncentračních lágrech, po- síláme do USA? Kdy jste naposledy museli povinně s celými rodinami a pracovními kolektivy vyjít na Den nezávislosti do ulic s portréty amerických vůdců a povinně stát při hymně? Jsme zemí, kterou okupují americká vojska, střílejí na ulicích naše lidi, unesli nám vládu někam do pouště v Nevadě? Kolik českých občanů bylo uvězněno bez rozsudku v amerických pracovních táborech?

V Rusku probíhá několik let z iniciativy hnutíMemorial iniciativa Poslední adresa, připomínající oběti represí bolševického teroru. Na poslední známou adresu zavražděných je umístěna tabulka velikosti dlaně. Týká se to stovek občanů Československa. Máme ve Spojených státech podobné příklady? Když se ovšem zeptáte třeba na základní znalost ruské kultury, většina z popletenců ani netuší, kdo byl Dostojevský nebo Šostakovič. V časech debat o plnění našich závazků vůči spojencům umístěním radaru v Brdech mne popudily plakáty, kde z jedné strany do radaru vstupoval ruský okupant, z druhé vylézal americký. Tento hnus platilo samo kremelské dubisko. Z Kollára se málo cituje jedna věta: „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou.“