Ochablá vůle ke změnám
Jak se pozná, že reformy eurozóny zaberou a že se Česku vyplatí vstoupit?
eská vláda prý bude podmiňovat jednání o vstupu do eurozóny garancí, že se nebude muset podílet na sanaci Řecka, a také tím, že se eurozóna bude reformovat. V úterý to uvedly HN. Požadavek na reformu eurozóny a její stabilizaci je ale uveden ve volebním programu ANO vcelku jasně, takže zde nic nového.
Úvahy o tom, že Česko by mohlo požadovat, že se v případě vstupu do eurozóny nebude podílet na minulých dluzích Řecka nebo Itálie, se vynořují periodicky, občas jsem to zde v LN navrhoval i já.
Splnitelná podmínka
Podmínka nepodílet se na sanaci Řecka je podmínkou splnitelnou, věcně i právně, a Česká republika – pokud by se rozhodla ke vstupu do eurozóny – by byla hloupá, pokud by se alespoň nepokusila něco podobného žádat či dojednat. Valná většina záchranných úvěrů pro Řecko byla schválená skupinou evropských vlád, mimo struktury EU, a dokonce i mimo oficiální struktury eurozóny. V době, kdy se Česko při vstupu do EU zavázalo do eurozóny vstoupit, o žádných podobných improvizovaných pomocích a záchranných programech se v rámci EU ani eurozóny vůbec neuvažovalo.
Nepočítalo se ani se záchranným valem eurozóny ESM. Ten také stojí mimo právo EU, ale Evropská komise počítá s jeho včleněním do primárního práva EU. V ESM jsou všechny státy eurozóny a účasti v eurovalu se žádná budoucí členská země eurozóny nevyhne. ESM poskytl v uplynulých letech úvěry Španělsku a Portugalsku, ty už ale byly splaceny. Z ESM se v budoucnu má stát Evropský měnový fond, o překlopení minulých programů a vztažnosti na nové členy lze ale také jednat.
Složitější je to s případným požadavkem České republiky nezúčastnit se sanace Itálie nebo záchrany italských bank. Taková sanace bude sice asi časem probíhat, ale nikdo netuší kdy a jak. Ekonomika eurozóny jako celku se nyní patrně nachází na vrcholu konjunktury. Otázka je, jak to bude s italským dluhem, až hospodářství v Evropě a eurozóně zpomalí anebo až přijde další recese. Situace italských bank pak nebude bez nějaké restrukturalizace řešitelná. Zde je asi nesmyslné klást si podmínky, když netušíme, co kdy a jak bude třeba akutně řešit.
Tekuté reformy
Požadavek na úspěšné reformy eurozóny je oproti tomu vágní. Jak se pozná úspěšná reforma?
Jednou variantou reformy byla idea cesty „zpátky ke kořenům“, jak ji navrhovala německá FDP. Ta požadovala důsledné dodržování zákazu veřejné pomoci. Za stav veřejných financí by si byl se všemi důsledky zodpovědný každý stát sám. Buď by si takový stát pomohl sám, nebo by zbankrotoval. Kromě „kořenů“navrhovala FDP možnost odchodu z eurozóny nebo případně vyloučení. Jenže FDP v německé vládě nakonec není.
Za další zcela politicky neschůdnou variantu lze považovat zrušení všech fiskálních kritérií a brzd, což se rovná uvolnění či zrušení obojku pravidel pro schodky a dluhy. Ať si každý hospodaří, jak chce, ale výhradně na vlastní účetní a politické riziko. Tuto variantu severní státy eurozóny ale nikdy nepřipustí.
Co se dalších reforem týče, je důležitou dichotomií případná změna primárního práva EU, otevírání smluv. Zatím to vypadá, že k otevírání evropských smluv není ochota, že reformy musejí proběhnout v rámci stávajících pravidel. Další svěrací kazajkou je hřiště, jež reformám vytyčil před pár lety německý ústavní soud, který mimochodem posílil pravomoci Bundestagu ve schvalování jakýchkoli dalších fiskálních transferů v rámci EU.
Rozumnou variantou „reformy“je společné bezpečné aktivum pro eurozónu nebo společný dluhopis pro eurozóny. Ten by se sice líbil Itálii a Francii, ale vypadá to, že Německo o něm nechce začít ani debatu.
Pak tedy zbývá vytvoření společného rozpočtu pro eurozónu v podobě samostatného „řádku“v rozpočtu EU. Zatím uvažované návrhy jsou skutečně marginální amakroekonomicky banální. Podporovatelé i odpůrci ale věří, že stačí strčit nohu do dveří. Podporovatelé věří, že dveře se tak do budoucna budou snáze otevírat dál, což je přesně to, co děsí odpůrce.
Pak je ve hře posílení záchranného valu ESM, což chtějí Německo i Francie. Německo s tím ale souhlasí pouze za podmínky posílení automatických očesávání věřitelů, akcionářů a držitelů dluhopisů. Rizikové marže a úvěrové podmínky to může paradoxně zhoršit.
A nakonec je tady dokončení bankovní unie, ve smyslu spuštění společného pojištění vkladů v eurozóně, jehož přípravu odhadují optimisté tak na deset let.
K tomu si přičtěme, že s tím, jak se do Evropy dostavilo oživení, ochabla pochopitelně i vůle tlačit nějaké politicky bolestné a nákladné reformy. I když byl prezident Macron zvolen na jasné vlně euroentuziasmu, na žádnou revoluci to zatím opravdu nevypadá. Skutečná vůle ke změnám a reformám se obnoví asi až s příští krizí. Z pohledu České republiky budou tedy reformy eurozóny spíše tekuté a těžko hmatatelné.