Hygienická šikana lesních školek
Je zarážející, že po občanské společnosti už třicet let voláme, ale v okamžiku, kdy někde něco samostatného vyraší, jdeme na to s kosou
Tahle kauza by neměla zapadnout. Hlavní hygienička zasahuje. Vysílá své spanilé jízdy na kontroly do lesních školek. Jak tam děti prosperují a jak se „vyživují“. Zpráva z terénu zní, že děti se chovají hezky, ale jídlo není připravené přímo ve „školce“, jak zní zákon. A to je zásadní problém. Navíc podle předpisů někde chybí dětem dopoledne jeden teplý nápoj a možná nějaká ta svačinka.
Vychovatelé většinou oponují tím, že ve školkách v lese není zázemí pro přípravu jídla, takže ho chystají dětem sami rodiče. Řekli bychom si, že to je naprosto v pořádku, maminky nejlépe vědí, čím své dítě nakrmit. Děti jsou dnes alergické na všechno možné, lepkem počínaje. Některé nemohou ani mléko, které patří do tzv. spotřebního koše a děti by ho měly denně pít. Z tohoto důvodu i v normálních školkách mnozí rodiče připravují svým dětem krabičky s jídlem na celý den, protože systém na to není zařízen, a iniciativu rodičů tedy vítá.
Je to absurdní. Lesní školky, kde děti tráví čas ne sezením, ale běháním v přírodě, by si zasloužily přinejmenším náš respekt a maximální podporu. Stačilo by je nechat aspoň být. Terén pro hygienu je, kamkoli se podíváme, daleko šťavnatější – třeba pražské ulice, zasmogované, prašné, špinavé, zaplivané, dost často i se zvratky a psími exkrementy. A nikdo nevytáhne hadici, aby aspoň před svým domem tu nehygienickou nálož spláchl do kanálu. A tuhle dávku děti dýchají každý den, když je do školek vodíme.
Pokud se rodiče rozhodli pro takhle svízelnou cestu, jakou je vykročit mimo zavedený školský systém, jsou odvážní a poučení v tom, jak dítěti ve vývoji nejlépe prospět. A nejen oni, i vychovatelé, kteří svou práci musí neustále obhajovat. Obstrukce, se kterými musely všechny lesní školky bojovat, by stálo za to znovu podrobně popsat. Doporučuji si přečíst v Reflexu článek Veroniky Bednářové o finském školském systému, který je považován za jeden z nejlepších na světě.
Lesní školky jsou přesně ten terén, do kterého by stát měl zasahovat co nejméně. Dokazují, že grassroots není jenom pojem materializovaný v anglosaském prostředí. Je zarážející, že po občanské společnosti už třicet let voláme, ale v okamžiku, kdy někde něco samostatného vyraší, jdeme na to s kosou. Úředník je tu zřejmě odjakživa proto, aby vyráběl překážky, protože sám nic nevymyslí, cizopasí na myšlenkách ostatních, vysává jejich tvořivou energii.
Všechna ta zbytečná nařízení, předpisy a zákony dovádí náš státní kontrolní systém ad absurdum. Člověk si opravdu začne myslet, že jediným cílem (včetně nadmíry státních úředníků, které si tímto živíme) je donutit lidi, aby sešikováni do jednolitě myslícího davu byli dobře pod kontrolou. Dál a dál vychováváme generace bezradných a nesamostatných a skuhrajících, čekajících, až je z toho srabu zvaného život někdo vytáhne.
Právě generace jinak vychovávaných dětí, svobodně, nedirektivně a přitom zodpovědně, může tuhle pupeční šňůru konečně přestřihnout. Je to naše poslední naděje. Dejme tedy od nich ruce pryč, vědí to líp než naše upachtěné zákony. Možná je v téhle kauze dobré znovu připomenout, že v Británii, jedné z nejstarších parlamentních demokracií, nepotřebují mít psanou ani ústavu.