O myších a svobodě
Přestavuji byt, a tak jsem se vydal novému nábytku vstříc. Obchod, který jsem zvolil, je – jak se pěkně česky říká – proklientský, tudíž neváhá zákazníkovi poskytnout komfort té nejvyšší kvality a krom jiného v pravidelných intervalech přistavuje pro potenciální zákazníky autobus, kterým je sváží a ve kterém se na mě na vylepeném reklamním plakátku usmíval muž v zaměstnanecké uniformě dotyčného obchodu, který měl nutkavou touhu mi sdělit, že tam, kde ostatní vidí imbus, on vidí nový sortiment, což mě poněkud udivilo, protože já, když vidím imbus, vidím imbus, ale to nevadí, po pár návštěvách obchodu bych jistě viděl cokoli – a kdyby mi po takovém martyriu někdo ukázal čtyři prsty a chtěl, abych jich viděl pět, myslím, že bych to dokázal, takže smutná záležitost usměvavého pána s imbusem se dá pochopit.
Když jsem vystoupil z přistaveného autobusu, začal jsem si razit cestu houfem těch, které toho dne napadl tentýž skvělý nápad jako mě. Prohlédli jsme si každý kout, jak by také ne, když jsme se v tom sevřeném šiku drželi vyznačených šipek, které nám proklientsky ulehčovaly cestu spletitým labyrintem chodeb a chodbiček, a když jsme si nakonec vybrali a na papírky radostně zapsali stejné zboží, dostali jsme hlad.
Za odměnu jsme si proto mohli pospolu vystát frontu – jak jsme také učinili – na koule z mletého masa, k tomu jsme dostali hnědou omáčku a hranolky, a bylo to báječné, neboť náš houf byl spokojen.
Když jsme dojedli, odebrali jsme se do skladu. Nejprve jsme se sice museli prosmýknout skrz další sadu ulehčujících šipek a lákavého – tentokrát drobnějšího – sortimentu (hrnky atd.), ale to nevadí.
Když jsme se nakonec poslušně vypletli k pokladnám a zaplatili, náš houf se ještě naposledy srotil u autobusové zastávky a pak byl všemu konec.
Představuji si to tak, že se stačilo opít a mohli jste se cítit ve všech československých obývacích pokojích jako doma. Muselo to být báječné.
Pamatuji si z dětství na koberec jekor, na sektorový nábytek nebo na televizor značky Tesla. Měli jsme to všechno v obývacím pokoji, měl to také můj strýc, který bydlel v tomtéž městě jako já, měl to druhý strýc, který bydlel sto kilometrů směrem na jih, měl to třetí strýc, který bydlel sto kilometrů směrem na východ, měli to všichni. Představuji si to tak, že se stačilo opít a mohli jste se cítit ve všech československých obývacích pokojích jako doma. Muselo to být báječné.
Dnes mi stojí v obývacím pokoji nový nábytek. Když přijdu na návštěvu ke svému strýci, který stále ještě žije v mém rodném městě, vidím tentýž nábytek, který jsem si koupil já, když přijdu na návštěvu k dalším strýcům, vidím totéž. Stačí se opít a mohu se cítit v každém českém obývacím pokoji jako doma. Je to báječné.
Zaměnitelnost obývacích pokojů před rokem 1989 je obvykle vysvětlována nedostatkem svobody atd. Myslím, že je to nesmírně zajímavá myšlenka.