Mrtví v Dúmá

Putinem vyjednané záruky ze září 2013 nefungují

tok chemickou zbraní patří k nejúčinnějším generátorům emocí a vůle k odplatě. Ale samotná odplata pak bývá často – jak se s oblibou říká – kontroverzní. Rozděluje i ty, kteří samotný útok odsuzují. Vmikroměřítku to ilustruje „případ Skripal“v Británii. A v makroměřítku chemické útoky za války v Sýrii.

Po chemickém útoku ve městě Dúmá o víkendu zahynulo nejméně 40 lidí. Je to dost na mezinárodní rozhořčení. Ale stačí to na mezinárodní vyšetřování, ba na mezinárodní odplatu? Na to by nikdo soudný nevsadil. Zkuste si představit, že by to téma někdo navrhl v Radě bezpečnosti OSN. Rusko vytasí veto a ještě se bude tetelit, že se chová stejně jako USA, když vetovaly mezinárodní vyšetřování střelby na hranici Gazy a Izraele. (Jako by obrana vlastní hranice byla totéž co chemický útok, ale taková už je logika mocenské hry.)

Ale i když mrtví z města Dúmá k žádné katarzi nepovedou, cosi nám připomenout mohou. Při největším chemickém útoku v Sýrii (21. srpna 2013) zahynulo na 700 lidí. Prezident Barack Obama to považoval za překročení jím stanovené červené čáry a americké rakety už byly připravené k odpalu. Leč nevzlétly. Asad přistoupil na Putinovu nabídku a vydal chemické zbraně mezinárodní kontrole. Obama zase přistoupil na to, že jde o dostatečnou záruku, a chystaný útok odtroubil. Byla ta záruka opravdu dostatečná? To ukazují útoky další, loni ve městě Chán Šejchún (300 mrtvých) nebo teď ve městě Dúmá (40 mrtvých). K odvrácení chemických útoků v Sýrii Putinovy záruky nevedly. Mohly by vést aspoň k tomu, aby je svět začal vnímat realisticky – tedy skepticky. Zbyněk Petráček