Z kriminálu škodu nikdo nenahradí

zilo deset až patnáct let vězení. Pro posouzení směřování trestní politiky státu v posledních dekádách je určující porovnání trestů, jež hrozí za majetkové a hospodářské trestné činy. Za krádež, podvod či zpronevěru hrozil podle socialistického práva trest nejvýše osm let odnětí svobody, zatímco nyní je to až deset let. Stejný trest dnes hrozí i za trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie, který nápadně připomíná ono rozkrádání socialistického vlastnictví…

Z tohoto exkurzu je zřejmé, že majetková kriminalita je dnes trestána ještě přísněji, než tomu bylo před rokem 1989, a útok na veřejné statky jen nepatrně mírněji. Uvedený trend české trestní politiky odpovídá zjednodušené tezi, že čím je stát dále na východ od Atlantiku, tím je trestní represe majetkové a hospodářské kriminality přísnější.

Řešení výhodnější pro stát

V souvislosti s probíhajícími pracemi na novém trestním řádu bych rád otevřel téma výrazného zmírnění trestní represe prvopachatelů majetkových a hospodářských trestných činů. Primární cíl, který má být sledován u tohoto typu kriminality, je totiž podle mého názoru restituce způsobené újmy. Toho ale lze jen obtížně dosahovat za podmínek, kdy je pachatel vytržen ze svého sociálního, ekonomického a rodinného prostředí pobytem v nápravném zařízení, česky řečeno „v kriminále“.

Opřu-li se o mnohaletou praxi obhájce, mohu s jistotou prohlásit, že odsouzený z výkonu trestu neuhradí poškozeným nic či téměř nic a velké problémy bude mít i po propuštění. Z hlediska trestní politiky státu je tudíž mnohem efektivnější ponechat pachatele mimo brány věznice a umožnit mu vydělávat prostředky pro poškozené. Z hlediska fiskálních, ale i výchovných aspektů je i pro stát nepochybně efektivnější zvolit jiný trest, než je nepodmíněný trest odnětí svobody.

Je čas na reformu

Kacířsky si tak dovoluji otevřít otázku, zda by u vybraných majetkových a hospodářských trestných činů nestálo za to překročit zásadu legality trestního řízení a vyloučit trestní stíhání pachatelů, u nichž odepře souhlas s trestním stíháním poškozený, i když dotyčný není ve vztahu osoby blízké.

Uvedená idea řeší konflikt veřejného zájmu na potrestání pachatele a zájmu poškozeného spočívající v náhradě způsobené újmy. Stávající úprava tuto kolizi řeší především formou podmíněného zastavení trestního stíhání. Pánem rozhodnutí nad takovým procesním postupem však není poškozený, ale státní zástupce či soud, který trestní stíhání může, ale nemusí zastavit bez ohledu na zájmy poškozeného. Navíc tak jde učinit pouze v řízení o méně závažných trestných činech.

Mnou naznačená cesta je pouhou úvahou a nemám zde ambici polemizovat s řadou protiargumentů, ať už právních, etických, či ryze praktických. Přesto se domnívám, že uzrál čas vést úvahy, kam má v příštích desetiletích směřovat trestní politika státu. Bez toho je totiž přinejmenším nezodpovědné látat legislativní díry a psát paragrafy nových zákoníků. Je nutné se ptát, zda nadále pokračovat v čistě represivní politice a nadále zpřísňovat jak samotné sankce, tak i proces jejich ukládání, nebo zda raději neuvažovat o diverzifikaci jednotlivých rizik pro společnost, upřednostnění náhrady škod bez ekonomické likvidace pachatele. Takové řešení umožní získat obrazně i fakticky prostor a finance na práci s těmi pachateli – typicky násilné trestné činnosti –, které je nezbytné dočasně izolovat od společnosti.

U příležitosti prací na novém trestním řádu je snad konečně po 57 letech místo i pro úvahu, zda nelze majetkové konflikty řešit i ku prospěchu poškozených, tedy jinak, než že pachatele zavřeme, až zčerná.

Má smysl posílat pachatele hospodářské trestné činnosti na řadu let „do kriminálu“, odkud poškozeným nikdy nenahradí ani korunu? Nebylo by lepší, aby dohoda poškozeného s pachatelem měla přednost před trestním stíháním a postihem? Uzrál čas na úvahy, kam má v příštích desetiletích vést trestní politika státu a zda pokračovat v čistě represivním přístupu