Advokát rozčarovaný z politiky
Ačkoliv pocházel z Čech, svou politickou činností bojoval za zájmy Moravy. v Brně a na celé Moravě moc do českých rukou.
Bylo nepochybně velkým štěstím, že rakouská státní moc se již nacházela v hlubokém rozkladu. Jen díky tomu se moravští vlastenci nesetkali s téměř žádným odporem a během několika dní se jim podařilo jejich úmysl uskutečnit.
Vliv Prahy na vývoj událostí v Brně byl minimální. Když se jim konečně podařilo spojit se s Antonínem Švehlou, dal jim – jak si Budínský později posteskl – „místo žádaných rozkazů lakonické generální zmocnění: Dělejte, co můžete a co za dobré uznáte!“
Do čela státního převratu v Brně a na Moravě se postavil Moravský národní výbor,
v němž se seskupili moravští členové Národního výboru československého, ale i další veřejně činné osobnosti. Řízení jeho práce se ujal nejstarší z nich, brněnský advokát JUDr. Adolf Stránský.
Souputník Adolfa Stránského
Jaroslav Budínský s ním jako jednatel Moravského národního výboru velmi těsně spolupracoval. Rozuměli si nejen politicky, ale také proto, že byli krajany. Ani jeden z nich nepocházel z Moravy. Zatímco Stránský se narodil v Habrech u Německého Brodu, Budínský 17. září 1865 v nedalekých Chotoměřicích u Ledče nad Sázavou.
Oba chodili do stejného gymnázia v Německém – dnes Havlíčko-
vě – Brodu, pravda, Stránský byl o deset let starší. Oba také byli právníky, i Budínský vystudoval právnickou fakultu v Praze, kterou ukončil v roce 1889 a na níž o dva roky později obhájil doktorský titul (JUDr.). Když Jaroslav Budínský po skončení studií odešel naMoravu, aby zde zahájil novou existenci, okamžitě se zapojil do činnosti Moravské lidové strany, kterou Adolf Stránský jen krátce předtím založil a v jejímž čele jako předseda stál.
V Brně našel Budínský nový domov – roku 1901 zde otevřel úspěšnou advokátní kancelář, v roce 1906, tedy v jedenačtyřiceti letech, byl zvolen poslancem Zemského sněmu Markrabství moravského, zapojil se do práce jeho školského a zdravotního vý- boru a současně se stal místopředsedou živnostenského výboru.
Na sněmu i v každodenní politické práci vystupoval jako rozhodný stoupenec české věci, z tohoto titulu se také stal členem stálého česko-německého vyrovnávacího výboru. Výsledkem práce tohoto výboru bylo uzavření tzv. Moravského paktu čili česko-německého vyrovnání na Moravě v roce 1905.
Budínský se rovněž stal místopředsedou brněnské pobočky Ústřední matice školské a byl zvolen do Zemské školní rady. Při této práci se osvědčil nejen jako skvělý organizátor, ale také jako statečný právník, který se nerozpakoval zažalovat německé vedení města Brna, když dospěl k závěru, že svým nacionalistickým postupem poškozuje jazyková práva česky hovořících obyvatel moravského hlavního města a svobodu výuky.
Zvelebování živností
Vedle svého oblíbeného školství, které se stalo jeho srdeční záležitostí, věnoval velkou pozornost také živnostenské problematice, protože si dobře uvědomoval, že právě z této sociální vrstvy pochází největší množství voličů Moravské lidové strany. Z tohoto důvodu stál u vzniku Zemské živnostenské rady a Zemského ústavu pro zvelebování živností. V roce 1908 se podílel na organizování voleb do Obchodní a živnostenské komory v Brně a podařilo se mu dosáhnout toho, že její obchodní sbor přešel do českých rukou. Již počátkem 20. století usiloval o vybudování výstaviště v Brně, podporoval změnu systému povinných dávek, živnostenského úvěru atd. Svůj zájem o české školství a o živnostenskou problematiku dokázal spojit při budování sítě pokračovacích škol na Moravě.
Jaroslav Budínský se brzy stal platným pomocníkem Adolfa Stránského při řízení Moravské lidové strany a vyrostl v osobnost, která se podílela na organizování a formování české politiky na Moravě.
V roce 1909 inicioval sloučení Moravské lidové strany sMorav- skou stranou pokrokovou v jeden subjekt. O dva roky později se z jeho podnětu ideově příbuzné politické strany spojily ke spolupráci v Moravském pokrokovém bloku – vedle Moravské strany lidovo-pokrokové jej tvořila ještě strana agrární, strana národně sociální a sociálně demokratická. Společně velmi účinně vystupovaly proti skomírající Národní straně na Moravě, tedy zbytku původních moravských staročechů, a proti tzv. klerikálům, tedy křesťansky orientovaným stranám, které se tehdy těšily značné podpoře věřící moravské společnosti.
Již od studentských dob udržoval Jaroslav Budínský styky s profesorem Tomášem G. Masarykem a spolupracoval s ním i poté, co přesídlil na Moravu. Když vypukla první světová válka, zapojil se do činnosti ilegální skupiny osob, které s Masarykem byly v kontaktu i po jeho odchodu do exilu; postupně z ní vyrostla moravská odnož tajné odbojové organizace Maffie.
Jako právník pomáhal osobám perzekvovaným rakouskými úřady, udržoval vazby s lidmi stejné
ho smýšlení v Praze, Ostravě, ale i Vídni. Díky své mimořádné aktivitě se těšil úctě a uznání ostatních českých politiků, kteří jej proto kooptovali
do Národního výboru československého, jehož členem zůstal až do konce existence Rakousko-Uherska. Byl přesvědčen o nezbytnosti zjednodušit a soustředit český politický život v jedné silné straně, a proto se podílel na organizování České státoprávní demokracie, která se takovou silou měla stát.
Stranu, která se od března 1919 jmenovala Československá národní demokracie, se sice podařilo ustavit, ale zdaleka nesplňovala představy všech jejích iniciátorů ani Jaroslava Budínského. Nezapojily se totiž do ní strany levicově orientované ani národní sociálové, na jejichž nacionalismus spoléhal, pořád výrazněji se profilovala jako strana zámožných vrstev společnosti a v průběhu dalších let ztrácela politickou sílu.
Seriál Lidových novin ke stému výročí Československa pokračuje kapitolou věnovanou Jaroslavu Budínskému (1865–1939), poslanci moravského zemského sněmu, který se 28. října 1918 významně podílel na převratu v Brně.
Odchod v rozčarování
Jaroslav Budínský se po vzniku samostatného Československa stal poslancem Národního shromáždění. Ačkoliv pocházel z Čech a svou politickou činností bojoval za český charakter Moravy, po vzniku Československé republiky těžce nesl odsouvání Moravy na druhou kolej a snahy o její likvidaci.
V parlamentu – stejně jako v moravském zemském sněmu před válkou – se věnoval otázkám školství, především hájil zájmy moravského školství a hájil také zájmy Brna jakožto druhé československé metropole, ať již to bylo při prosazování zákona o zřízení Masarykovy univerzity, či o umístění Nejvyššího soudu do Brna.
V roce 1921 však jeho rozčarování z politiky dosáhlo takové míry, že z národní demokracie vystoupil a postupně se stáhl z veřejného života. Ve třicátých letech napsal knihu vzpomínek na domácí odboj, jíž dal název Morava za války; vyšla v roce 1936. Krátce po okupaci českých zemí nacisty – 12. května 1939 – Jaroslav Budínský ve svém milovaném Brně zemřel.
Příště: Vojta Beneš