Přesné trefy nejen do vlastních řad
To, že v poměrně velkoryse pojatém projektu zní i smyčcový orchestr, a dokonce dětský sbor, se sice bude všude zmiňovat, ale z celého alba je to vlastně to nejméně podstatné. Přehlédnutelné. Přehlédnutelná, totiž přeslechnutelná, na albu ale rozhodně není producentská ruka Jana P. Muchowa, jeho typické balancování mezi akustickými a elektronickými zvuky (včetně těch mile archaických, analogových), jakož i jeho vlastní muzikantské vstupy, jejichž povahu pochopíme při poslechu písní Milo II. (tam doprovází Polákovou sám) a 2-8-5 (zde hraje jen s klávesistou Davidem Hlaváčem). Muchow zjevně pomohl Polákové už při debutu před třemi lety a teď ji na cestě od „zpívající herečky“k respektuhodné hudební tvůrkyni (a nebojme se toho sousloví – popové písničkářky) doprovází empaticky, nezištně a přitom poctivě. Tedy jak se na gentlemana sluší.
Hudebně album, které, jak je vidět z kreditů v bookletu, vznikalo asi víceméně kolektivně zejména v tvůrčím triu Poláková–Hlaváč–Muchow, přináší prostě soudobé popové písničky. Sice možná nebudou mít takovou průraznost, aby ovládly éter podobně, jako se to stalo Polákové prvnímu hitu Nafrněná, i když našlápnuto mají taky dobře. Ostatně, pro Polákovou je už od Nafrněné dost typická dobře komerčně zvládnutá práce s videoklipem, což se povedlo i nyní, kdy singl z nového alba Po válce dostal Anděla.
Hry s jazykem
Tím klíčovým na albu Ze.mě jsou ovšem texty, což u popu nebývá úplně běžné. A právě to povyšuje
Druhé album, Ze.mě, vydala Barbora Poláková. Z dámy považované ještě před pár lety za herečku, která si ke zpívání jen tak odskakuje, je sebevědomá hvězda naší pop scény. Tedy: té její menšiny, která má názor, nápady a vkus.
Polákové produkci nad (nejen) zdejší žánrový průměr.
Řekneme-li, že Poláková a její častý spoluautor David Hlaváč mají nadhled a cit pro jazyk i hříčky s ním, může to být dvojsečné – v něčem takovém se totiž dá velice snadno také utopit (i takové, jinak talentované umělce z české scény známe). U Polákové se naštěstí podařilo tomuto nebezpečí prozatím vyhnout.
Někdy stačí jeden nápad, jako v písni Vono: do jakéhosi dadaistického chuchvalce ze sebe sesypat všechna vyprázdněná klišé, kterými se hlavně mladší generace (ale nejen ona) častuje v dopravních prostředcích, a je z toho vlastně dost mrazivá sonda do podstatné složky našeho života, totiž vzájemné komunikace. Jindy zase Poláková velmi přesně a do nejmenších detailů popisuje, co všechno se musí člověk „naučit“po rozchodu s partnerem ( Po válce). A někdy prostě jen tak rýmuje více či méně originální obrázky, které v kontextu s laděním hudby působí jako něco úplně samozřejmého – ale rozhodně takové nejsou. Ale nebyla by to Barbora Poláková, aby taky trochu „nezabojovala“, tentokrát dokonce vysloveně „kavárensky“, v písničce Turci a pressa. Ale úplně všechno se tu vážně nebere. Závěrečná Backstage je vtipnou, značně ironickou trefou do vlastních řad. Ne hereckých. Už muzikantských.
Barbora Poláková: Ze.mě