Byla nejzajímavější, když už lidi nezajímala
Jste velká fanynka Nico? V pubertě jsem byla posedlá Velvet Underground, jako asi každý, koho zajímá historie rocku. Nico na jejich debutovém albu zpívá tři songy, pak ale kapela začala vystupovat bez ní a já nemohla pochopit, proč se k ní Lou Reed a spol. chovali tak ošklivě. Zajímala jsem se tedy o její osud a objevila hudbu, kterou hrála poté. Ta se sice neposlouchá snadno, dost ale ovlivnila undergroundovou scénu 80. let.
Nico byla pozoruhodná umělkyně a nejzajímavější paradoxně byla v době, kdy se o ni nikdo moc nezajímal. Kdy záměrně zničila svou ikonu, obarvila si vlasy na černo, oblékla se do černé, stala se kněžkou temnoty. Příběh ženy, která si znovu buduje svou identitu, obnovuje vztah se sy- nem, přestává s drogami, mi připadal silný. Jde vlastně o opak klišé o padlé hvězdě.
K tomu se mi líbilo, že v 80. letech byla na turné, že jsem mohla natočit road movie Evropou v předvečer konce studené války, světem, který už zmizel.
LN Během turné se Nico zastavila i v Československu, což ve filmu tvoří významnou epizodu.
Věděla jsem, že vystoupila za železnou oponou na ilegálních koncertech. Na internetu jsem našla Miloše Čuříka, který inspiroval postavu českého promotéra ve filmu, již tedy hraje Rus, pardon. Miloš mi vyprávěl všechno, co vidíte ve filmu – jak Nico neměla heroin a začala na všechny ječet, jak během koncertu přišla policie...
LN V Praze Nico politické implikace svého vystoupení vůbec nevnímá. To bylo běžné?
Normálně se o politiku zajímala. Často vzpomínala na dětství v Německu za války, říkala, že její sny začínají a končí v ruinách Berlína. Moje matka se narodila v Itálii roku 1939, vím, jak stín války tuhle generaci ovlivnil. Nico vyrostla v Západním Berlíně, byla si vědoma rozdělení světa. V Československu se ale dostala do heroinové krize a nedocházelo jí, jak kvůli jejímu vystoupení všichni riskují. Nakonec ji zachránila hudba. Ten koncert v Praze byl skvělý, obecenstvo ji milovalo a dodalo jí neuvěřitelnou energii. LN Proč ve filmu nezmiňujete Alaina Delona, s nímž Nico měla syna, ač herec otcovství nikdy neuznal, nebo Philippa Garrela, s nímž žila deset let?
Nechtěla jsem tam mít seznam mužů, s nimiž Nico spala, jako většina jejích životopisů. Jediné jméno, které zmiňujeme, je Jim Morrison. Ten pro ni byl hodně důležitý, ne jako milenec, ale protože jí dodal odvahu začít s vlastním uměním. O něm i Nico sama často mluvila. O Garrelovi mluvila méně. Milostný vztah s ním byl velmi intenzivní a bolestný, ale kdybych se mu chtěla věnovat, šlo by o jiný film. Zmínit Delona by bylo nevkusné.
LN
Ve filmu tak sledujeme dva jiné muže blízké Nico, jejího britského manažera a syna Ariho. Spolupracovali s vámi?
Ano. Manažera Alana Wise, jenž inspiroval postavu Richarda, jsem našla přes Facebook, on mi pak dal číslo na Ariho. Za ním jsem jela do Paříže, nahráli jsme dlouhý rozhovor, který se stal hlavním zdrojem mého scénáře. Zpočátku jsem se obávala, jak bude reagovat. Ale vůbec neváhal. Sběr a ověřování informací byl skvělý. Máte v hlavě nějaký film a pak mluvíte s očitými svědky a oni vám řeknou tisíckrát zajímavější věci.
LN Jak jste do hlavní role našla Dánku Trine Dyrholmovou? Jako Nico moc nevypadá.
I proto jsem ji chtěla. Nehledala jsem imitaci Nico. Biografie, které se snaží imitovat, bývají mechanické, jsou to filmy jen pro fanoušky. Trine je úplný opak kněžky temnoty Nico, patří k nejpozitivnějším lidem, co znám. Ale je velmi silná, podobně jako Nico. Ari mi říkal, že jeho matka působila nezničitelně, byl si jistý, že umře dřív než ona. Trine je skvělá herečka a umí i zpívat. Věděla jsem, že té postavě hodně dodá. Tak jsem jí napsala velmi dlouhý dopis s prosbou, aby do toho šla.
LN Ve filmu Nico často vidíme očima jejích spolupracovníků. Proč?
Nico se často chovala neprofesionálně, nerespektovala práci ostatních, jak se hvězdám obvykle stává. I proto mám ve filmu postavy, které ji milují i nesnáší. Kdybych ten film vyprávěla jen z jejího pohledu, bylo by to moc dramatické a také bychom si k Nico těžko vybudovali vztah. Její doprovodná banda loserů na cestách navíc dodává příběhu určitou ironickou lehkost.
LN Nico kromě své kapely často štve i novináře, když odmítá odpovídat na otázky o Velvet Underground.
Ty ji dost rozčilovaly. Líbí se mi, když na otázku, zda 60. léta byla nejlepší doba jejího života, řekne: „Brali jsme hodně LSD.“I já nesnáším, když si lidi idealizují minulost, což se zrovna s 60. lety děje často. Naši rodiče a učitelé pořád vzpomínali na to, jak byli mladí a jak to tehdy bylo úžasné, až nám připadalo naše vlastní dospívání na přelomu 80. a 90. let jako peklo. Takže se mi líbilo, že někdo z generace 60. let mýtus té dekády popírá.
Vystudovaná filozofka a režisérka Susanna Nicchiarelliová ve svém třetím snímku Nico, 1988 připomíná zapomenutá léta nekonvenční a problémové zpěvačky Nico. Film, který vyhrál v září na benátském festivalu sekci Horizonty, je od 5. dubna k vidění v českých kinech.
LN Bylo obtížné na film o Nico získat peníze?
Lehké to nebylo, protože nevyprávíme o té slavné Nico právě z oněch 60. let. Někteří producenti se mě rovnou ptali, proč nenatočím film o pětadvacetileté Nico. Přesně proto mě ale zajímala ta neznámá etapa jejího života.
LN Její mládí ve filmu připomenete jen krátkými mlhavými vzpomínkami. V nich vidíme skutečnou Nico?
Ano, to je archivní materiál Jonase Mekase, skvělého režiséra, který patřil k Warholově Továrně. Takhle mlhavě to už natočil. Pro vzpomínku na ikonu Nico jsem chtěla její skutečné záběry. Jejího syna jsme tam ale dodali pomocí dětského herce.
LN Smrt Nico při nehodě na kole vysvětlujete jen v titulku. Film končí scénou, v níž s kolem vyjde z brány domu. Proč jste ji pojali tak stručně?
Film není o tom, jak zemřela. Její smrt není součástí příběhu, šlo o náhodu. Proto jsme ji neukázali.
Autorka je filmová publicistka