Sto čtyřicet let. A co dál?

Sedmého dubna 1878 byla v hostinci U Kaštanu v Břevnově založena Socialistická českoslovanská strana v Rakousku, z níž se vyvinula dnešní Česká strana sociálně demokratická. Kulaté jubileum nejstarší české partaje prošlo téměř bez povšimnutí: proč se také zabývat stranou, která v posledních volbách získala jen sedm procent hlasů? – Pár důvodů by se našlo.

Sociální demokracie vznikla jako strana buřičů, kterým nebylo nic svaté – schůze u Kaštanu byla ostatně ilegální a její organizátoři byli později odsouzeni do vězení. Sociální demokraté odmítali nejen tehdejší kapitalismus, ale vysmívali se i českému státoprávnímu programu, který stavěl na historickém právu. Když se v roce 1897 poprvé dostali do říšské rady, označili program, na kterém se shodovaly ostatní české strany, za staré haraburdí. To nebylo přílišmoudré, protože to iniciovalo vznik národně-socialistické strany, která sociální demokracii přebrala značnou část dělnického elektorátu.

Revoluční náboj strany vyprchával postupně s tím, jak byl naplňován její program. Již na počátku 20. let si sociální demokraté mohli napsat „splněno“ke všem hlavním požadavkům: osmihodinová pracovní doba, všeobecné volební právo, zákaz dětské práce, vzdělání zdarma... Kdo chtěl více, přihlásil se ke komunis- tům, kteří snili o světové revoluci. Z protestní strany se stala strana státotvorná.

Podobnou trajektorii opsala i ČSSD obnovená po roce 1989. Nejprve byla shromaždištěm všech, kteříměli výhrady k polistopadovému vývoji. Našli tu útočiště bývalí komunisté – reformní i normalizační – po boku starců, kteří udržovali plamen strany v exilu. K nim se přidalimladíci lační rychlé kariéry. Tihle všichni se sešikovali za velkým tlučhubou a v roce 1998 ve velkém stylu vyhráli volby. No a pak sami prováděli politiku, kterou vytýkali poražené pravici, ba zašli ještě mnohem dále, když zprivatizovali banky. Z protestní strany se nám opět vyklubala strana státotvorná. Bohužel se pak nevyhnula notorickým problémům stran u moci: korupci a odtržení od voličů.

Dnes je sociální demokracie v opravdu prekérní situaci. Tradiční elektorát se jí rozpadl, protestní hlasy sbírají úspěšně jiní. Strana se dlouho snažila předstírat, že zastupuje jak chudé a nevzdělané ze zapomenutých regionů, tak „novou levici“z měst. To se jí ale nepodařilo: první jí utekli k Okamurovi a Babišovi, druzí k Pirátům nebo Zeleným. Zbylo sedm procent věrných.

Může se sociální demokracie stát opět stranou, kterou volí každý třetí? Těžko, protože jí chybí podobně mobilizující program, jaký měli prapradědové zakladatelé, a také sociální třída, která by ho mohla vzít za svůj. Mnohem pravděpodobnější je, že ji čeká stejný osud jako další tradiční českou stranu, totiž lidovce. Ti se z kdysi vlivné partaje proměnili v politický klub, jenž za úspěch považuje překonání pětiprocentní hranice.

Dnes je sociální demokracie v opravdu prekérní situaci. Tradiční elektorát se jí rozpadl, protestní hlasy sbírají úspěšně jiní. Strana se dlouho snažila předstírat, že zastupuje jak chudé a nevzdělané ze zapomenutých regionů, tak „novou levici“z měst.