Nevědomá cyklistika
Jízda na kole je čím dál nebezpečnější a výchova k soustředěné jízdě je nedostatečná. Je potřeba nově definovat povahu této aktivity
Jet na kole znamená vystavovat se nebezpečí, až riziku smrti. To není poplašná zpráva nebo šíření strachu. Jízda na šlapacím kole se ve všech podobách vyvinula do stadia, kdy je potřeba nově definovat její povahu. Svědčí o tom jak nedělní úmrtí třiadvacetiletého belgického profesionála při extrémně těžkém závodu Paříž–Roubaix, tak uvěznění dvacetiletého Brita na 18 měsíců za způsobení smrti chodce.
Sotva se dá říct, že byla doba, kdy mohli lidé vsednout na kolo nevědomě, bezmyšlenkovitě, automaticky. Scéna s vyšroubováním ventilků ze starých rozvrzaných bicyklů štamgastům legendární Hájenky z filmu Slavnosti sněženek Jiřího Menzela je laskavá a úsměvná. Nebyla by ovšem napsána Bohumilem Hrabalem, kdyby neměla temný podtext. Jet v opilosti na kole a „vypustit duši“bylo velmi snadné i v dobách, kdy ještě plenér nebyl totálně zaplaven cyklisty jako dnes.
Dnešek s sebou přináší stále víc úmrtí v důsledku ztráty kontroly nad sebou samým a zároveň roste množství zemřelých v důsledku chybných úsudků ve stresové situaci. A stres je přece situace, jakou jízda na kole přinášet nemá.
Mrtvých jsou tisíce
Závodníci všech kategorií a výkonnosti jsou ve stresu, protože jim jde o výkon, umístění, prestiž, medaile, peníze a hec. S rizikem hraničních okamžiků nepočítají. Stále častěji se objevují případy, kdy závodník absolutně neodhadl vlastní možnosti a zkolaboval, když se jeho organismus nějakým způsobem vzepřel. Nejčastěji svalovým ochabnutím anebo zástavou srdce.
Rekreační cyklisté kritické situace vytvářejí na místech přímo určených k jízdě na kole nebo tam, kde se smíšeně pohybují kolaři i chodci a stále častěji uživatelé mnoha jiných osobních přepravních prostředků (kolečkové brusle, kolečkové lyže, koloběžky, kolonožky a jiné jednokolky, skateboardy, longboardy, powerizery, segwaye a po- dobně). Jsou zde lidé, kteří na inlinech před sebou tlačí kočárky, i cyklisté táhnoucí dítě v závěsném vozíku za kolem.
Cyklista však zakoupí helmu a v území, jež pro něj přece někdo „vyhradil“, ohrožuje sebe i ostatní. V exponovaných dnech a časech jsou některé úseky původně vytvořené pro kola či smíšený pohyb mobilních uživatelů s chodci kapacitně naprosto předimenzované.
A konečně kola v běžném silničním provozu, kdy slouží účelu, k jakému byla vyvinuta, a sice k přepravě. Mysl dnešních zacílených lidí je při jízdě až příliš zaměstnaná budoucností, soustře- dí se na úkol, jenž čeká v místě, kam míří. Toto vytržení z okamžité situace je paradoxně velmi podobné stavu opilce, jehož mysl je roztěkaná a bloudivá.
Nerespektování cyklistů a řidičů na silnici je vzájemné, dokonce řidiči jsou v krizi spíše na výši situace, neboť o nebezpečích, spojených s usednutím za volant, jsou informováni vytrvale. Naproti tomu významně velká množina cyklistů vyjede buď s matným, nebo s vůbec žádným povědomím o tom, co svým pohybem může způsobit.
V Británii, kde se taková statistika vede, loni zemřelo na čtyři tisíce lidí v souvislosti s nějakým pohybem na kole. Moderní doba jde cestou zákazů a omezení. Avšak uzákonit povinnost nosit přilbu nebo malovat na vozovky pruhy je zoufale málo.
A teď elektrokola
Michael Goolaerts upadl zhruba po sto kilometrech, ve dvou pětinách závodu do Roubaix, stižen srdeční příhodou. Nebyl první ani poslední. Sportu se dnes věnuje ohromné množství lidí a buď neprojdou vyšetřením odpovídajícím stupni zátěže, nebo překročí maximum, jaké jejich tělo snese. V důsledku srdeční zástavy, pádu nebo srážky s motorovým vozidlem při tréninku zemřelo v tomto miléniu nejméně pět desítek profesionálů z týmů pro mezinárodní soutěže. Tento počet by byl rozhodně vyšší, kdyby statistika postihla národní závody.
Špičkoví jezdci jsou vzorem pro rekreanty. Počty závodů pro neregistrované, zejména na horských, ale i trialových, sjezdových, krosových a dalších kolech jdou po celém světě do statisíců. Nikdo nespočítá ty, kteří se v nich uhnali nebo zemřeli později v důsledku přetížení. Oficiální žebříčky, hierarchie soutěží i obyčejné „pivní ligy“nutí lidi vydávat ze sebe i to, co v nich není, bez ohledu na to, zda jde o odmala trénovaného závodníka, nebo někoho, kdo si řekne, že na kole to přece umí, a hecne se.
Typickým přístupem je jít závodit a ignorovat riziko pádu. Moderní člověk už není veden intuicí, avšak jízda na kole je typickou ukázkou toho, jak v sobě potlačuje i schopnost uplatnit racionalitu.
Současná masivní expanze elektrokol stav uživatelského nevědomí v cyklistice zesiluje. Je velkým úkolem státních, občanskoprávních a zájmových institucí, aby na veškerá rizika spojená s jízdou na kole lidi dostatečně připravovaly. Kdo šlape do pedálů ve zcela přítomném stavu a vnímá okolí, má z půlky vyhráno.
Cyklistika je prezentována jako zdravá, ekologická a veskrze pozitivní aktivita. Ve světle výše popsaného stavu je to vlastně propaganda. Výchova k jízdě je nedostatečná. Protože lidé budou jezdit na kole v masovém měřítku dál, nějak je ostrakizovat nebo zrazovat je nesmysl. Ovšem využít cyklistiku k probouzení aktivní občanské mysli je výzva.