Nejlepší obrana je útok

Světem se prý šíří rasismus naruby: nově mají být znevýhodňováni běloši tím, že „těm ostatním“se dostává všemožných úlev, podpor a dotací, znáte to. Nabízím jiný pohled. Ze zemí, kde je člověk s bílou kůží všude nápadný na sto honů. Kde se s rasismem naruby skutečně setkat lze – je ale také možné ho setřást.

Cesta napříč západní Afrikou takových momentů přinesla desítky: po příjezdu kamkoli nás obklopili místní a za mohutného křiku „toubab, toubab!“začali požadovat peníze, případně (děti) bonbóny. Slovo „toubab“je západoafrickým výrazem pro bělocha a má pejorativní nádech, něco jako „bílá kůže“. Úsměv a pár slov místním jazykem ale většinou hroty otupilo.

Přituhlo až cestou sběrným taxíkem do senegalského města Kaolack, která běžně stojí 800 západoafrických franků, tedy asi 30 korun; věděli jsme to předem. Všichni ostatní, tedy černí pasažéři, skutečně na konci trasy platili 800, po nás však řidič

ORBIS UNUS

požadoval 2500 na hlavu. Zvýšenou taxu jsme nechtěli zaplatit, ale řidičův argument byl neprůstřelný: „Oni jsou černí, tak platí 800 franků. Vy jste bílí, zaplatíte každý 2500. A jestli se ti to nelíbí, tak nezapomeň, že v kufru máte zavazadla.“

Rasistické logice nešlo vzdorovat, jako rukojmí sloužily batohy. O peníze tolik nešlo, ale pocit to příjemný nebyl. Podobné situace se opakovaly. Bylo třeba jednat. O pár dní později nás ve městě Saint-Louis obklopilo pět statných výrostků a zase halekali: „Toubab, money!“„Nejsem toubab,“vmetl jsem do tváře vůdci tlupy a dodal: „Jestli ještě jednou uslyším toubab, budu ti říkat negr. Chceš? Líbí se ti to? Negr?“

To není zpráva o hrdinství, naopak. Byli jsme připraveni se dát na rychlý útěk. Stalo se ale něco jiného. Celá tlupa svěsila hlavy a na pár sekund se rozhostilo ticho. „O. k. Vlastně máte pravdu. Tak se mějte,“hlesl její vůdce. Osaměli jsme. S báječným pocitem vnitřního osvobození. Až budete na cestě někde v Guineji, Keni či Kamerunu, zkuste to taky. Nejlepší obrana proti rasismu je fakt útok.