Divadelní inscenace, nebo exponát?
erstvou hru již dosti věhlasného německého autora Mariuse von Mayenburga Živý obraz (2015) realizoval na jevišti Jihočeského divadla v Českých Budějovicích úspěšný dramatik a režisér Petr Zelenka.
Ne vždy ovšem propojení dvou výrazných talentů zaručuje úspěch, český tvůrce mívá navíc jistější ruku při realizaci vlastních scénářů. Hra určitě nebude s odstu- pem času shledána špičkovým Mayenburgovým textem. Jde o přepestrý koktejl z obecně politických aktualit jako migrantská problematika, zištná či nezištná pomoc tzv. třetímu světu, exploatace přírody ve vazbě s vegetariánstvím a dietetickou problematikou vůbec, to vše navíc okořeněno deziluzivním pohledem na sexuální vztahy i satirickými šlehy týkajícími se konceptuálního umění.
Jevištní situace s notně počeštěnými reáliemi přibližuje rodinu lé- kaře Michaela (Pavel Oubram), asistentky avantgardního výtvarníka Ulriky (Věra Hlaváčková) a dvanáctiletého synka Vincence (dětský představitel v alternaci). Umělec, Ulričin šéf, se jmenuje Haulupa (Petr Halíček). Ne zrovna chudí manželé si najímají uklízečku s africkými kořeny Jessicu (Eliška Boušková), která ovšem dorazila z Prahy do Českých Budějovic, jestli jsem se nepřeslechl. Ano, česká situace věru zcela typická, kumštýř se verbálně poměřuje s Milanem Knížákem, hovoří se i o bohatství Petra Kellnera, manželstvím frustrovaný doktor se chystá – jde ovšem jen o krátkodobé odhodlání – vyjet s Lékaři bez hranic do Afriky.
Hra mapuje sérii trapných nedorozumění. Michael chce kupříkladu se synkem chlapsky pohovořit o polucích, dítě však zjevně zatím netuší, oč běží. Paní domu se k najaté pracovnici zprvu chová hyperkorektně, později však prohlásí, že Jessica páchne; ta se tedy sprchuje přímo v bytě a vypotřebuje příslušný gel, chlapeček si ji voyeursky nahrává na kameru, i jiné jím zachycené situace se promítají na dvě obrazovky umístěné po stranách jeviště. Nesoulad vmanželství prezentují s dost trapnými podrobnostmi Jessice jako důvěrnici každý zvlášť Ulrika iMichael, doktor se s uklízečkou i intimně sblíží.
S přibývajícími minutami dostává stále víc prostoru výstřední konceptualista, který rodinu výrazně terorizuje, neboť nejen obsah ledničky, jak zprvu proklamuje, mu má posloužit jako umělecké dílo. Později chce jako objekt použít i Jessicu, v bytě pak instaluje jakýsi chrlič odpadu v podobě obřího falusu a ve stále zběsilejším tempu přivádí manželský pár k hysterii. A o to mu právě jde. Finále patří ne příliš objevné koketerii s diváky. Haulupa totiž vykřikuje, že to, co v bytě lékaře a své asistentky konceptuálně vytváří a co se kolem toho děje, stane se možná divadelní hrou, která bude nastudována herci a posléze předváděna publiku.
Zelenkova inscenace mi připomněla jeho zcizovací obsesi ve filmu Ztraceni v Mnichově, tam byla ovšem umělecky účinná. V Živém obrazu – jistě v souladu s předlohou – režisér výrazně tlačí na pilu a herci, které jsem už viděl na jevišti Jihočeského divadla hrát dobře, ba znamenitě, jsou manipu- lováni do křečovitého fortissima. To se vyhnulo jen Elišce Bouškové, která ovšem ztvárnila postavu střízlivě nevýbojnou.
Programová brožurka přináší kromě informací o Mayenburgovi a Zelenkovi „slovníková hesla“o konceptuálním umění a Lékařích bez hranic.
Marius von Mayenburg: Živý obraz
Autor je divadelní kritik