Svůdné obrazy krutosti
Jméno Mat Collishaw patří k pojmům nedávných dějin umění. Práce britského umělce jsou nyní k vidění na výstavě v Rudolfinu, představující posledních deset let jeho provokativní kariéry.
Mat Collishaw se na uměleckou dráhu vydal jako příslušník Young British Artists a dílo Bullet, které ho uvedlo na scénu (zvětšená fotografie rány v hlavě z učebnice), vystavil jeho kolega a dnes již hvězda Damien Hirst. Tvorbu YBA začal ve velkém nakupovat sběratel a majitel reklamní agentury Saatchi & Saatchi a rychle stoupající popularita byla pro mladé umělce provokující tehdejší establishment těžko únosná.
Mat Collishaw žil poměrně dlouhou dobu s největší provokatérkou, feministickou umělkyní Tracey Eminovou, která ho svými odvážnými kusy poněkud zastiňovala. Nicméně i Collishaw si našel pevné místo na umělecké scéně – i když se zabývá tématy krutosti, násilí a utrpení, získává a svádí diváka především krásou. Je to krása až kýčovitá a podbízivá jako postupy dnešní reklamy. Umělec s touto strategií podle vlastních slov vědomě pracuje. Záměrně používá obecně známé symboly, ale i rafinované technologie, aby vytvořil „produkt“, který přiláká pozornost.
Na hraně propasti
Otázky na funkci krásy v umění jsou zcela legitimní. Současní diváci ji ostatně v různých postkonceptuálních uměleckých metodách postrádají. Publikum Mata Collishawa se rozděluje: část je prvoplánovou krásou, která jim prezentuje dostupnou ideu, nadšena, druhá část považuje krásnou masku pro zdánlivě hlubokomyslná sdělení za kýčovitou a přepálenou, tudíž nevěrohodnou.
Mat Collishaw tvrdí, že otázka, co je krása v umění, teď zrovna není v módě, ale on sám ji ke svádění diváka využívá. Pohybuje se na hraně nebezpečné propasti, ale daří se mu tuto choulostivou pozici vybalancovat. O tom svědčí zájem seriózních institucí i sběratelů o jeho práce.
Dalším důležitým aspektem jeho díla jsou příběhy. Ty samozřejmě lze přiřadit každému uměleckému dílu – u Collishawa jsou ale pokaždé na počátku vzniku, z nich se odvíjí i estetika díla a použitá média. Často si vybírá ikonické příběhy z historie, které dráždí zvířecí instinkty v člověku, útočí na negativní obsese. Výsledek je ale krásný jako staré obrazy v kostele nebo jako nejlíbeznější reklama útočící na nejnižší pudy.
Výstava představuje víceméně průřez umělcovou tvorbou za posledních deset let; sám ji připravoval a konzervativní prostředí klasicistní historické budovy Rudolfina ho nadchlo. Na jeho webových stránkách se chystaná událost objevila už před nějakou dobou a v Praze najdeme opravdu zásadní autorova díla. Ale také jedno překvapení. Na fotografiích vypadají záhadně a z popisu použitých technologií jde hlava kolem. Očekávání wow efektu je však mylné. To, co se ve 2D jeví jako slibná spektakulární podívaná, je v realitě tak trochu pouťové.
Například hned úvodní instalace z loňského roku Albion (obraz dubu Robina Hooda v Sherwoodském lese) působí v dokumentaci tajemně a křehce, ve skutečnosti projekci odrážející se na transparentní zrcadlové fólii rámuje robustní konstrukce, která přebíjí veškeré subtilní chvění vzdáleného obrazu. Mohl by to být záměr – odhalovat falešnost obrazové iluze –, ale není, jak je vidět na dalších dílech. Třeba na dokonalých fotografiích posledního jídla odsouzených k smrti v jedné americké věznici, prezentovaných jako potemnělá stará holandská zátiší, či na videu zobrazujícím hořící květ, adjustovaném v gotické vitríně. Podobně vážně pojatá krása se týká i velkoformátových fotografií zdevastovaných motýlů Insekticid.
Této touze po formální dokonalosti a zároveň určité nedbalosti provedení některých detailů není jednoduché porozumět. Proč se v objektech černých zrcadel s výjevy z Caravaggia použila tak amatérská animace, podobně jako na videu apropriovaném podle známého Böcklinova obrazu Ostrov mrtvých? Svědčí nedokonalost o autorském rukopisu, nebo je součástí snahy o zlidštění reklamní strategie? Obávám se, že jde o technologickou nedůslednost.
Asi největším zklamáním výstavy je choulostivá instalace s tématem teroristického útoku v Beslanu. Její prvoplánovost je nesnesitelná. Fotografické výjevy utrpení vyvolávané střídavě v uzavřeném boxu projekcemi na stěny natřené speciální citlivou barvou mají představovat přízraky vystupující z temného podvědomí společnosti. Působí ale jako špatně provedená pouťová atrakce s nádechem citového vydírání.
Povedená atrakce
Naopak povedenou atrakcí s nejednoznačným příběhem je projekce Konec nevinnosti s deštěm pixelů, za kterými odhadujeme Velázquezův portrét papeže, kte- rý si do svého obrazu vypůjčil Francis Bacon. Pohlednici tohoto Baconova obrazu měl Collishaw v ateliéru, pozoroval ji a řetězec matrixu mnoha asociací se rozpoutal.
Závěrečný kolotoč zoetrop, demonstrující biblické násilnosti, je hezkou učební pomůckou, jejíž „wow“funguje v technologické době roztomile staromilsky.
V přehlídce dekadentní krásy se ale nachází také nejpůsobivější rané dílo Mata Collishawa, které bez velkých efektů dokáže zasáhnout diváka nejsilněji. Černobílá fotografie Narcise zobrazuje zarostlého autora ležícího polonahého v londýnském blátě, jak pozoruje svoji tvář v louži. V ruce svírá šňůrku samospouště. Jak vysvětlit krásu tohoto prostého obrazu s mnoha možnými příběhy vedle všech ostatních efektů?
Panoptikum krásy vybízí k otázkám, které nemohou být snadno zodpovězeny. Svádí, ale neprovokuje. Každopádně je nepřehlédnutelnou pražskou událostí, z níž lze vyvodit mnohá poučení a připomenout si příběhy z historie umění.
Mat Collishaw: Standing Water