Kdo fandí chaosu

Původně jsem chtěl psát o středeční fotbalové tragédii v Madridu, ale nakonec jsem se rozhodl věnovat jinému smutnému jevu, v jehož pozadí nejsou velké peníze, ale nenávist vůči odlišnému názoru či přesvědčení.

Výsledky voleb v Maďarsku pořádně vyhodily pojistky u zástupců pokrokové elity i v České republice. „Lháři a grázlové opět vyhráli maďarské volby,“shrnul svůj názor katolický liberál a pedagog Univerzity Karlovy Martin C. Putna v Posledním slově LN toto úterý a dodal, že „skuteční maďarští vlastenci prožívají hlubokou bolest“.

Nechápu, co vedlo autora k tomu, takto hrubě pozurážet koalici strany Fidesz a křesťanských demokratů (obdoba německé koalice CDU/CSU), která již potřetí za sebou od roku 2010 získala ve volbách více než dvoutřetinovou parlamentní většinu. (V parlamentu, kde sedí 199 poslanců, má koalice vedená premiérem Viktorem Orbánem 134 křesel.) Nechápu zejména tu živočišnou nenávist. Netuším, proč Martin C. Putna, kterýmá o politické situaci v Maďarsku povrchní znalosti, vyřkl nad touto zemí tak zničující ortel.

Celý globální liberálně-levicový mainstream samozřejmě také čekal Orbánovu porážku. V pokrokových kruzích se totiž cení, když tohoto politika označíte za diktátora, nácka, dokonce i za komunistu (titulní strana časopisu Politico ze začátku dubna). Na Facebooku či na Twitteru za takové názory dostanete spoustu lajků, prostě je z vás najednou Někdo.

Před volbami dlouhé týdny zněla z opozičních médií mantra, že v případě vysoké volební účasti Orbán tutově padne a na trůn usednou ti největší demokraté v zemi. Volební účast byla nevídaná, téměř 70 procent. V den voleb se dokonce na sociálních sítích rozšířila nechutná fake news, že Orbána už dvakrát odvezli do nemocnice, protože prý už ví, že nevyhraje, a tuto realitu psychicky neunesl…

A co se stalo? Zase rozhodla většina a Orbán dostal více hlasů než kdy dříve. Nepochopil jsem, proč si opoziční strany myslely, že když o ně nikdo nestojí při šedesátiprocentní účasti, proč by o ně stáli, když k urnám přijde sedmdesát procent lidí. Po zveřejnění výsledků Orbánovi kri- tici přestali hovořit o demokracii, opět se začala skloňovat slova jako diktatura a Viktátor. Ti největší liberálové uraženě přitvrdili a začali urážet voliče, že jsou kreténi.

Je jasné, že když jste premiér, dvakrát za sebou vládnete s více než dvoutřetinovou většinou v parlamentu amůžete schválit cokoliv, časem podlehnete volání divočiny. V případě Orbána po osmi letech u moci jistě šlo pozorovat výrazné autoritářské postoje a kroky, dělá a říká mnoho divokých věcí, ale zdaleka nelze říci, že by byl diktátor. Ti, kdo si přáli jeho pád, by si ale měli uvědomit, jaká se k němu nabízela alternativa.

Maďarská opozice je neuvěřitelně roztříštěná. Druhá nejsilnější strana Jobbik je silně nacionalistická, protiromská a naprosto brutálně antisemitská (získala 26 mandátů). Na levé straně jsou dvě malé formace, které se vytvořily po rozpadu komunistické strany: první získala 20 mandátů, ta druhá devět. A nakonec tu mámemalou liberálně-zelenou stranu LMP s osmi poslanci. Může někdo myslet vážně, že by z této nabídky mohla vzniknout fungující vláda ve prospěch Maďarska?

Ti, kdo po volbách urážejí vítěznou sílu vedenou Orbánem, by měli maďarské voliče spíše pochválit, že nehlasovali pro hororový scénář, pro vládní koalici hnědo-rudo-zeleného chaosu. Opravdu to jsou ti skuteční maďarští vlastenci Martina C. Putny?

Když se Orbánovým kritikům tato šílená vize pro Maďarsko tak líbila, měli by teď podle této logiky plně podpořit i právě vznikající a neméně hororovou českou vládní koalici mezi hnutím Andreje Babiše, stranou Tomia Okamury a komunisty!

Po osmi letech u moci jistě šlo u Orbána pozorovat výrazné autoritářské postoje a kroky, dělá a říká mnoho divokých věcí, ale zdaleka nelze říci, že by byl diktátor