Svatý Vojtěch splatí dluh Karlu IV.
Uprostřed chrámu svatého Víta na Pražském hradě bude příští týden ve čtvrtek odhaleno sousoší svatého Vojtěcha a jeho blízkých. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších instalací plastik poslední doby, navíc s dlouhou, pohnutou historií. Akt odhalení sochy hodlá pražské arcibiskupství symbolicky spojit s translací ostatků kardinála Josefa Berana zpět do vlasti.
PRAHA Tak velký odstup od modelu sochy k její realizaci novodobé české umění nepamatuje. V roce 1936 byla Jednotou pro dostavění chrámu sv. Víta vyhlášena veřejná anonymní soutěž na náhrobek svatého Vojtěcha, jednoho z významných patronů české země.
Chrám byl Karlem IV. a stavebníkem Petrem Parléřem koncipován jako silové místo, v němž mají být uloženy ostatky jeho principiálních světců do tvaru kříže. Katedrála však zůstala nedokončena a místo určené svatému Vojtěchu nemohlo posloužit svému původnímu účelu. Po dobudování katedrály, ve funkčním období arcibiskupa Josefa Berana, byli tedy čeští sochaři vyzváni k soutěži.
Vojtěch naposled žehná
Sešlo se nevídaných 39 návrhů, z nichž za nejlepší byl porotou vybrán návrh, který překvapil svou mimořádností. Namísto strnulého, odpočívajícího světce zde byl Vojtěch zpodobněn v okamžiku symbolického zmrtvýchvstání, obklopen svými nejbližšími – bratrem Radimem a přítelem Radlou. Vojtěch v pololeže posílá poslední požehnání a celkové vyznění náhrobku tak směřuje spíše k životu, než aby připomínalo mučednickou smrt. Autorkou byla v té době již slavná, dnes neprávem pozapomenutá sochařka Karla Vobišová.
Tato „amazonka českého sochařství“, jak ji včera na tiskové konferenci označil kunsthistorik Jiří Kotalík, měla všechny předpoklady v soutěži uspět, přestože měla silnou konkurenci například v Jaroslavu Horejcovi, bratrech Suchardových či Karlu Lidickém. Ve svém oboru, což byl sochařský portrét, ve své době snad neměla sobě lepšího a sakrálnímu umění se rovněž věnovala.
Sochařka ještě neměla vyhráno, v následujících letech musela předložit dva další modely v různých velikostech a teprve poté zakázku na realizaci získa- la. Dohromady na sousoší pracovala deset let, práce jí zřejmě dodávala sílu během nacistické okupace Československa. V roce 1947 byl vystaven přímo v katedrále finální sádrový model, na jehož realizaci ve stříbře se mezitím vybraly peníze, ale únor 1948 dokončení znemožnil a rodina sochařky musela model zachránit před zničením ve vlastním bytě, kde se později konaly v částečném utajení i mše.
Za obnovení prací na realizaci sochy se v roce 2010 zasadil kardinál Dominik Duka a rodina sochařky. Nejvyšší katolický duchovní spatřil symbolické propojení mezi dokončením náhrobku mučedníka Vojtěcha, který byl druhým pražským biskupem, a repatriací do exilu vyhnaného arcibiskupa Berana. Jeho ostatky budou právě ve čtvrtek vyzvednuty z baziliky sv. Petra v Římě a o dva dny později v pražské katedrále vystaveny k veřejné úctě a poté zde slavnostně uloženy. Svatý Vojtěch tak svou zdviženou žehnající paží přivítá svého nástupce, ačkoliv je od sebe dělilo tisíciletí.
Socha je odlitá z 320 kilogramů stříbra
Není pochyb o tom, že připomínka svatého Vojtěcha, považovaného za duchovního, a tedy i politického sjednocovatele zemí střední Evropy, přichází záměrně v době, kdy je idea jednotné Evropy narušována zvenčí i zevnitř.
Pojetí sousoší je velkorysé. Dle původního záměru sochařky i dle obdobného pojetí sochy světce v polském Hnězdně je sousoší vyrobeno z ryzího stříbra. Sehnat v poměrně krátké době 320 kilogramů stříbra nebylo vůbec jednoduché, přiznává Pavel Horák z firmy HVH, která plastiku odlévala. Sousoší spočívá na bloku z červeného sliveneckého mramoru.
K připomenutí význačné umělkyně vychází v těchto dnech její vůbec první knižní monografie O tvorbě první české sochařky Karly Vobišové připravená jejím synem Karlem V. Žákem.