Kulatý čtverec české politiky

Jediným čistým řešením situace jsou předčasné volby. Na ty to ale vůbec nevypadá

Slovy klasika, tento způsob formování vlády po podzimních volbách zdá se být poněkud podivným. Stav vyjednávání je setrvale nepřehledný a jedinou ze všech nejistot, jež je jakž takž solidní, je kulatý čtverec politických stran (ANO, ČSSD, KSČM, SPD), který se, provázen skřípěním zubů publika, stále otáčí kolem vládní osy.

Škoda že zavedené pravicové a liberální strany jsou zcela bez vlivu. Bizarní verbální pokus šéfa lidovců Bělobrádka o proměnu kulatého čtverce v jakýsi mnohoúhelník, připomínající ze všeho nejvíc skok do vody břichem naplocho (tzv. placák), nelze brát vážně. Stejně (naštěstí) nelze brát vážně pravidelná čtvrteční mudrování hradního starce s jeho dvorním mediálním šaškem, byť si musíme být vědomi, že stařec má stále po ruce dost balvanů, jež může vrhat do cesty.

Možná že existují insideři, kteří alespoň tuší, jak tahle zašmodrchanost skončí. Jenže co platilo předevčírem, přestalo platit včera a není jisté, zda zítra bude platit to, co platí dnes. Že se v tom neorientuje autor tohoto textu, je sice smutné, avšak podstatné jen pro něho. Mnohem horší ale je, že značná část členů Poslanecké sněmovny přiznává, že na tom není lépe.

Lakmusový test

Zkusme se však přece jen pozorněji podívat na strany našeho kulatého čtverce. Žádná z nich není ideální, byť každá jinak. Využijme k našemu pohledu knihy dvojice harvardských politologů Stevena Levitského a Daniela Ziblatta Jak demokracie umírají ( How Democracies Die), která počátkem roku vzbudila světovou pozornost. Autory k tématu sice přivedl vývoj americké politické scény, ale problém posilování autoritářských prvků politických systémů na úkor liberální demokracie je mnohem širší. Takže mnohé z toho, o čem píší, platí i v české kotlině.

Levitsky se Ziblattem sestavili, inspirováni profesorem Yaleovy univerzity Juanem Linzem, čtyři klíčové indikátory autoritářského chování do tabulky, které říkají lakmusový test autoritářství. Prvním indikátorem je odmítání (nebo chabá podpora) demokratických pravidel hry, dalšími pak popírání legitimity politických oponentů, tolerance násilí nebo jeho povzbuzování a konečně připravenost omezovat občanská práva svých oponentů, a to včetně médií. Pokud politik či celá strana odpovídají byť jedinému z nich, jsou pro demokracii hrozbou.

Potíž s naším kulatým čtvercem spočívá už v tom, že přísně vzato by tímto lakmusovým testem neprošla žádná z jeho stran. Aminimálně dvě – okamurovci a komunisté – jsou dokonce prakticky neslučitelné s liberální demokracií jakožto politickým systémem.

Především SPD a její šéf Tomio Okamura by mohli od hodiny fungovat v katalogu vzorových protagonistů autoritářství. Ač se zaklínají demokracií, popírají její principy a velebí užívání represe v jiných zemích, své oponenty označují za zločince a vadí jim svobodná a veřejnoprávní média. Jak hodně okamurovci touží po moci, nezastírají. Bývají srovnáváni s nacisty před nástupem k moci, přesnější by však bylo přirovnat je k stoupencům belgického podporovatele nacismu a pozdějšího kolaboranta Léona Degrella, před nímž se až do německé okupace dokázala belgická politická scéna ubránit. Zatím jsou stále na okraji scény, zejména prezident republiky se však snaží dodat jim legitimity.

S komunisty je to podobné, avšak složitější. Ne že by neměli s autoritářstvím a prosazováním totality bohaté zkušenosti, jež by nepochybně dokázali v konstelaci pro ně příznivé dobře uplatnit. Jejich chování však je přece jen jiné: dávají najevo, že stojí o vliv, o přímý podíl na moci však se nehlásí. Spolupracují ochotně s každým, s kým se jim to vyplácí, vyhandlují cokoli. Kdyby ještě existovala nějaká komunistická internacionála, musela by je okamžitě vyloučit pro oportunistickou úchylku a vlastně je s podivem, proč pořád tolik lpí na svém „provařeném“názvu. Jenže i mezi nimi se hlásí o slovo milovníci tvrdé linie uctívající diktátory, pošilhávající po moci (Josef Skála). Jejich nadcházející sjezd nám možná naznačí, kam se chtějí ubírat. A opět je to prezident republiky, který se je pokouší legitimizovat a vrátit je do hry jako demokraty…

Visegrádské riziko

Laboratorně vzato jediným čistým řešením našeho kulatého čtverce jsou předčasné volby. Technicky vzato mohly by být na podzim, spolu s volbami komunálními, takže by se to ani tak neprodražilo. Prakticky vzato však o ně nikdo nestojí nebo alespoň to nedal najevo.

Vyhlásit je bez spolupráce hradního starce je krajně obtížné, vyžaduje to ochotu poslanců rozpustit se, a tím pádem vystavit nejistotě znovuzvolení; těch, kteří mají důvodné obavy, že by se museli vrátit ke svým občanským profesím, je příliš mnoho. Navíc mají své riziko i pro nás neposlance: není vůbec vyloučeno, že bychom se mohli dočkat jakéhosi visegrádského řešení, tedy výsledku podobného stavu v Polsku či Maďarsku, hegemonie jedné silné strany.