Za vraždu dětí by měl být trest smrti
Míní Jan Štoček, který strávil u pražské mordparty třicet let. Pachatelé se podle něj definitivního rozsudku vždycky báli
V kriminalistických kruzích je legendou. Jan Štoček vytahoval sudy s mrtvými těly na Orlíku a podílel se i na dopadení Ivana Roubala. Říká, že při práci vyšetřovatele je důležitý i kontakt s pachatelem. „Ať už je zištný, nebo ne. I člověk z druhé strany se potřebuje svěřit.“
I tak zbývá spousta práce, dělá se na starých věcech. Promlčecí doba je dvacet let, za tu dobu se stane spousta vražd, které se nepodaří objasnit. Pokračujete v práci na jiných spisech. Vyplácí se to, protože tehdejší svědci, kteří do toho byli nějakým způsobem zapojeni a pro něž to bylo živé, byli v jiném emočním rozpoložení. S odstupem třeba patnácti let už je to jinak, mají na to jiný pohled, některé věci se jim mohou dovybavit.
Jsou cykly. Někdy je hluché místo a jindy zase nestíháte. Obecně se dá říct, že dnes je méně vražd než na začátku devadesátých let, kdy se tady mordovaly různé cizojazyčné struktury.
Jeden nejmenovaný kolega se kdysi dávno snažil přijít na nějaký klíč. Vzal si vraždy za deset patnáct let. Zkoušel dny v týdnu, úplněk, denní dobu. Nikdy to nevycházelo, žádnou pravidelnost nenašel. Silvestr je pochopitelně rušný, alkohol dělá svoje. Sexuální vrazi dnes pomalu vymizeli. Marně vzpomínám, kdy se stala nějaká sexuální vražda. Ale nerad bych to zakřikl. Dnes to řeší různé erotické podniky, kde se může člověk vyřádit.
Za totálu ne. Je to fenomén, který začal v devadesátých letech. V Praze 6 byl třeba člověk, který měl zálibu v gumových věcech. Gumové rukavice, gumová zástěra. Jednou před Vánoci se do toho oblékl a na nějakém zastrčeném místě vyrukoval na ženskou. Měla z toho samozřejmě šok. Shodou okolností jsme tady řešili nějaký případ, tak jsme se tu motali. A majitelka jednoho podniku tohoto typu se nám zmínila, že tam chodí jeden a vždycky si přinese gumovou zástěru, klobouk, rukavice až po lokty. Do toho se navlékne a vyžaduje různé praktiky. A to byl on. Místo toho, aby skrytě vyskakoval na ženský a plašil, to realizuje takhle. A je klid.
Z klasických vražd si vybavuju dvě. Jedna z nich byla vražda cizojazyčné oběti v Praze 5. Pachatel nám zmizel někde ve světě a na to, abychom po něm vyhlásili mezinárodní zatykač, jsme důkazně neměli. Moc pomníků nemám, vždycky to nějak vyšlo. Když ne hned, tak třeba po pěti letech.
Případ zmizelých manželů ve Vinoři. Přijeli z práce domů a od té doby nejsou. Žena dělala v nějaké zahraniční firmě, manžel byl recepční v hotelu Josef. Doma zůstalo nádobí, jídlo na stole. A oni prostě nejsou. To je případ, který mi dodnes nedá spát, protože myslím, že jsme udělali dost. Prověřovali jsme, co šlo, tipovali jsme místa, kde by mohli skončit, ale nenašli jsme je. Zmizeli i s autem.
To je právě to. Já nevím! Může to být vztahové, vražda, sebevražda. Ale myslím, že by musela být sakra doko- nalá a pachatel by musel mít sakra štěstí. Nikdo je ani neviděl odjíždět. Prověřovali jsme letiště, přechody. Letiště bylo udělané hodně dobře, všude kamery, nad záznamy jsme strávili stovky hodin, manželé neodlétli.
Orlík je samozřejmě zásadní kauza. Když se to rozjelo, byl to svým způsobem jednoduchý případ, protože zača- li mluvit spoluobvinění. Jakmile máte víc pachatelů, je to vždycky otázka času. Některý z nich využije nabízené výhody a začne mluvit. Ale začátek byl složitý. Měli jsme informaci, že nějaký Černý dělá nájemné vraždy. Než někdo promluví, než seženete aspoň nějaký obyčejný důkaz, že se ta informace zakládá na pravdě, je to hodně složité. Děláte na tom třeba půl roku, než vůbec můžete říct, že se to zakládá na pravdě. Když to děláte roky, berete případ jako případ. Musíte se věnovat všemu, mít práci promyšlenou dopředu a využít potenciálu lidí v týmu. U každé vraždy. Ať je to, kdo je to, lidský život je jedinečný, nenahraditelný, nedá se ocenit. Takže jestli je to Orlík, nebo vražda mezi cizinci, vždycky je to stejné – jde především o lidský život.
To jsem samozřejmě byl. Když všichni potápěči a kolegové odjeli na víkend domů, já si jel do Prahy jen něco vyřídit a hned jsem se vracel. Musel to být pro zvíkovské policisty zážitek. Přijel jsem v půl druhé ráno a hlídku jsem nenašel. Byli v autě, odpočívali, povídám jim: „Pánové, aspoň dvojice, jděte na ten most.“Doplaval jsem na ponton pod ním, kde jsem spal, ráno jsem vzal pruty a vyrazil na břeh lovit ryby. Seděl jsem asi tři metry za policejní páskou. Jenže mezitím se vystřídala noční hlídka za denní.
U Roubala to bylo specifické. Byl zvláštní, laboroval i s vírou. I ta byla zvláštní. Na jednu stranu se dovolával Boha, na druhou dělal to, co dělal. Dodnes nevím, co si o tom myslet. Měl pořekadlo: kdo jiného usmrtí, nezhřeší, nýbrž bude blahoslaven. Neboť zkrátil utrpení jeho v životě pozemském, což je dobrou odplatou za skutky jeho. Co je to za víru?
Ani ne. Po revoluci začalo být častější použití střelné zbraně. Dalším fenoménem, který vypukl po roce 1989, jsou drogy. Zfetovaní nevědí, co dělají. Vražda je ale pořád jenom vražda. Jestli to je škrcení, rdoušení, rána do hlavy. Nedá se říct, že by někdo z pachatelů našel nějaký nový způsob. Vezměte si, že už Otýlie Vranská v roce 1933 byla rozřezaná na kusy.
Stávalo se, že jsem byl na třech vraždách během 24 hodin. Na druhou stranu se začalo pracovat s genetikou, což byl obrovský pomocník.
Motiv dřív nebo později vždycky najdete. Když jsem laboroval s motivem nebo způsobem provedení, obracel jsem se na psychology nebo psychiatry. Dodnes vzpomínám na nebožtíka Pavla Zemka, praktika, který dělal psychologii a sexuologii. Sebral jsem se, jel jsem za ním, sedli jsme si u kafe a vždycky něco vymyslel.
Uvražd dětí, v Praze jsme třeba dělali na případu Aničky, viděl jsem vraždu dítěte v Praze 9. V tom bych byl nekompromisní. Pamatuju doby, kdy trest smrti byl. Pro člověka, který něco udělal a bylo to tak padesát na padesát, jestli ho pověsí, byla vazba opravdu trest. Nežil ničím jiným. Nepřeju nikomu žádné trauma, ale byl to prostě trest. Měl by fungovat jako hrozba. Vždycky se toho báli, zažil jsem pár pachatelů, kteří ho dostali a skončila pro ně sranda.
Byl nějaký pan Miko, zastřelil taxikáře. Vycházel jsem s ním dobře. Vařil jsemmu kafe, dával cigarety, mluvili jsme spolu o všem možném. Přiznal se, a když dostal doživotí, podal na mě trestní oznámení, že jsem ho podvedl. S těmihle vztahy je to těžké.
Je, ať už zištný, nebo ne. I člověk z druhé strany se potřebuje svěřit. Žít s tím, že někoho zabil, vybavovat si průběh... je rád, že to může někomu říct, popsat to, promluvit si. A policajt je pro něj dobré médium. Neřeknete mu: Proboha, jak jste to mohl udělat? Prostě si s ním promluvíte. Pro většinu těch lidí máte po letech pochopení. Neschvalujete to, co udělali, ale nesoudíte ho za to.