Jak Herzl potkal Masaryka
Sedmdesát let Izraele nám připomíná, že dějiny moderní české a židovské státnosti se prolínají. Ale pozor na přehnané paralely
venska. Tím druhým Theodor Herzl (1860–1904), zakladatel sionismu, autor knihy Židovský stát, jehož sen se naplnil až o generaci později vznikem Státu Izrael.
U nás se letos slaví 100 let od vzniku Československa. Izrael slaví příští týden 70 let nezávislosti (výročí se tam počítají podle hebrejského kalendáře, občanské datum vzniku státu připadá na 14. květen). A i když nezávislost přišla až po Herzlově smrti, Herzl zůstává v panteonu otců zakladatelů.
Je to součást legendy, k níž přispěl i Herzlův zápis do deníku ze září 1897, kdy do Basileje svolal první sionistický kongres: „V Basileji jsem založil židovský stát. Kdybych to dnes řekl nahlas, odpověděl by mi všeobecný smích. Možná za pět let, ale určitě za padesát, to každý uzná.“Ano, to sedí. Za padesát let byl Stát Izrael skutečně na světě.
Bez mandátu, bez vojáků, bez území
Jak už bylo řečeno, Masaryk se s Herzlem nikdy nesetkal. Navíc je snadné snášet argumenty proti přímým paralelám mezi nimi i jejich projekty. Už proto, že kdyby Masaryk zemřel ve 44 letech jako Herzl, dnes by ho znali asi jen experti na dějiny sociologie. Ale ty hlavní rozdíly leží jinde.
Masaryk se odhodlal k boji za ještě neexistující stát až ve svých 64 letech, neboť teprve po zahájení první světové války uznal, že Češi a Slováci svou budoucnost s Rakouskem-Uherskem už spojovat nemohou. Odhodlal se k tomu v době, kdy se spoléhal na to, že státy Dohody (v jeho pojetí síly demokracie) porazí centrální mocnosti (v jeho pojetí síly teokracie, tedy zpátečnictví). A hlavně se TGM postupem času mohl opírat o československé legie, o armádu státu, který sice ještě neexistoval, ale už mohl účinně zasáhnout do války. Už tím, že na jaře 1918 legie narušily cestu propuštěných německých zajatců z Ruska na západní frontu a samy pak ovládly celou sibiřskou magistrálu.
Herzl žádnou z těchto pák k dispozici neměl. Svou ideu ostatně začal prosazovat v době hlubokého míru, takže nemohl počítat ani s pohybem vojenských front, ani s vítězstvím strany A, respektive B. Měl pouze – zprvu mlhavé, ale pak stále silnější – přesvědčení, že před evropskými Židy se rýsuje neblahá budoucnost a že chtějí-li se jí uchránit, musí hledat svou národní domovinu jinde. A že mají stejné právo na své národní obrození jako jiné národy starého kontinentu, které se k němu začaly vehementně hlásit – mezi nimi i Češi.
Rozdílů mezi TGM a Herzlem by se dala najít řada. Především se ale vnucuje tento. Zatímco bylo jasné, že jádro příštího Československa musí ležet na území většinově obývaném Čechy a Slováky, v případě Židů to tak jasné nebylo. Sám Herzl se teprve časem přiklonil k myšlence, že židovský stát musí vzniknout v historické Palestině, kde ale tehdy Židé netvořili ani deset procent populace. Proto bylo nutné židovský stát nejen dohodnout s mocnými tohoto světa, ale i dosídlit. Což v praxi znamenalo i konflikt s tamními Araby.
Zlomový moment nastal na diplomatické rovině 29. listopadu 1947, když OSN schválila rezoluci o rozdělení Palestiny na státy židovský a arabský. Na praktické rovině 14. května 1948, když Židé svůj stát vyhlásili, Arabové odpověděli zahájením války, leč Izrael svou existenci uhájil.
Lze říci, že až po roce 1945 Herzlova idea navázala na Masarykovu praxi. Na přesvědčení, že vznik nového státu umožní až turbulence po konci světové války. TGM uspěl před 100 lety v závěru první světové. Sionismus uspěl před 70 lety po závěru druhé světové a po holokaustu, což byl tak silný argument pro vznik židovského útočiště a národní domoviny, s jakým ani Theodor Herzl nepočítal. (Na přelomu století počítal s dohodou s tureckým sultánem, se získáním nějaké územní koncese v rámci osmanské říše, možná po vzoru Egypta.) Navíc se Arabové svými sympatiemi ke třetí říši během války řadili po roce 1945 tak trochu mezi poražené, na které se neberou velké ohledy.
Kolektivní paměť Čechů a Izraelců obsahuje společné rysy a mýty. Patří k nim kult obětí, pocity zrady velmocí, obava, že současný stát není definitivní, i přesvědčení, že právě náš nacionalismus je humanistický a demokratický. To vše přikrmuje zvláštní vztah Prahy a Jeruzaléma. Lze říci, že až po roce 1945 Herzlova idea navázala na Masarykovu praxi. Na přesvědčení, že vznik nového státu umožní až turbulence po konci světové války.
Chcete svůj ideál? Tady ho máte
Právě v tomto bodě se legendy Československa a Izraele propojují konkrétněji. Už nejde o TGM či humanitu, ale o praktičtější věci. Ač se to příliš nezdůrazňuje, kolektivní paměť obou společenství spojuje fakt, že koncem čtyřicátých let získala národní domovinu v etnicky více či méně homogenizované podobě. Zdůrazňuje se naopak to, že Československo – s počátečním posvěcením Stalina, což se pro změnu zase nezdůrazňuje – poskytlo Izraeli ve válce za nezávislost zbraně i výcvik vojáků.
Tak či onak, Československo mělo mezi Židy dobrý zvuk už v meziválečné éře („ostrov demokracie ve střední Evropě“) a nyní tu pověst ještě vylepšilo tím, že vojenskou pomocí se de facto zařadilo k zakladatelským subjektům Izraele („ostrovu demokracie na Blízkém východě“). Legenda podložená slogany typu „česká puška“měla v Izraeli větší výdrž, než by se zdálo. Překonala i neskrývané antisemitské rysy monstrprocesu s Rudolfem Slánským či přerušení diplomatických vztahů po šestidenní válce v červnu 1967. To Izrael vnímal spíše jako diktát Sovětského svazu jeho vazalům.