Jak Herzl potkal Masaryka
Schwarzenberg za Stranu zelených. V české politice to představuje skoro unikát.
To byla legenda i její odrazy v praxi. Realitu přiblíží dvě čerstvě přeložené knihy. Jednak politický životopis Theodora Herzla z pera izraelského politologa Šlomo Avineriho. A svazek Martina Weina, anglicky publikujícího německého historika přednášejícího v USA a Izraeli, nazvaný s nadsázkou Slovanský Jeruzalém: jak Češi založili Izrael.
Co když nepřežije multietnické Rakousko
Herzlův životopisec Masaryka ani jiné české souvislosti de facto nepřipomíná, ale z jeho postřehů vyplynou samy – tedy spíše rozdíly. Masaryk se už jako profesor proslavil odvážným postojem za hilsneriády. Ne že by přímo obhajoval Hilsnera, ale zásadně odmítl nařčení Židů z rituální vraždy jako takové. Kdežto Theodor Herzl – Avineri sám píše, že chce „přetvořit kanonický nadživotní obraz hrdiny“– působil jako nikterak výjimečný novinář a dopisovatel vídeňského listu Neue Freie Presse, v roce 1894 z Paříže. To má zásadní význam.
Psal pro vídeňský liberální tisk, když v Paříži začal soudní proces s kapitánem obviněným ze zrady Alfredem Dreyfusem. Herzla podle kanonické verze právě pohled na nevinného Žida vylučovaného z francouzské armády i společnosti přesvědčil o tom, že Židé potřebují vlastní stát. V izraelských učebnicích dějepisu je scéna, kdy dav povykuje na Dreyfuse: „Smrt Židům!“Ale Herzl tu scénku sám popsal jinak a střízlivěji. Nepovykoval dav, nýbrž Dreyfusovi kolegové důstojníci a křičeli: „Smrt zrádci!“A to už vyznívá trochu odlišně, že.
Je to jen detail ukazující, jak se utvářejí legendy, ale pro Avineriho má smysl. Když zjistil, že proces s Dreyfusem nebyl spouštěčem Herzlova projektu, hledal jinde. A dospěl k tomuto názoru: Herzla nemotivoval ani konkrétní proces ve Francii (sám ho prý nepokládal za výjimečný a nezařadil ho do přehledu hlavních událostí roku 1894), ani pogromy v Rusku (tehdy ustaly – až do neblahého jara 1903 v Kišiněvě), ale přestal věřit v možnost emancipace Židů v Evropě na základě vývoje v Německu a Rakousku-Uhersku.
Ano, výstraha, která z Herzla učinila většího jasnozřivce, než jakým byl TGM, vyšla z naší střední Evropy. Dodejme tehdy již dosti liberální střední Evropy, kde různé národy rozvíjely svá obrození a začínaly si navzájem konkurovat. Kořeny problému se ale nezapřou v tom, co o sto let dříve přinesla francouzská revoluce.
V prosinci 1789 pronesl hrabě Stanislas de Clermont-Tonnerre v ústavodárném shromáždění řeč za rovnoprávnost Židů. Na dobové poměry působila průlomově, ale obsahovala větu, která naznačila příští problémy: „Židům jako jednotlivcům – všechno. Židům jako národu – nic.“
Ta věta odráží rousseauovské pojetí rovnosti: ve správně řízeném společenství platí jediná legitimní a přípustná náklonnost, k obecnému dobru. Jakákoliv zvláštní – k cechu, politické straně či církvi – narušuje schopnost občana ztotožnit se s obecným dobrem. Bralo se to přísně: v radikální fázi byly postaveny mimo zákon i dělnické odbory a padl požadavek odebrat zvláštní postavení i katolické církvi. Pro Židy z toho plynulo, že nezískají ochranu zákona jako společenství, jen jako jednotlivci – když splynou s většinovou společností.
Francouzská revoluce posvětila svrchovanost lidu a romantismus 19. století posvětil individuální dějiny národů. Z tohoto kadlubu se rodila konkurence obrozujících se etnik a Židé – alespoň ti, kteří nechtěli zcela splynout s většinovou společností nebo je tato společnost sama nepřijala – se do ní nemohli nezapojit.
Avineri vychází hlavně z Herzlových deníků. A ten v nich psal, že na srdci mu leží vratké postavení Židů v Německu a Rakousku. „Nechci nic jiného než bojovat s antisemitismem tam, kde vznikl: v Německu,“uvažuje v náčrtu dopisu. Podle Avineriho jako jeden z prvních viděl, že tento svět, zdánlivě nabízející Židům větší svobodu a otevřenou náruč, je slabý a spěje ke zkáze. Že německé spolky, sportovní kluby i novinářské společnosti stále více odmítají „neárijce“, i když byli pokřtění. Tím začala padat i jistota individuální rovnosti před zákonem, kterou přinesla francouzská revoluce. A to vše stále více posiluje Herzlovy obavy, zda Rakousko jako multietnický stát dokáže přežít.
Tady byl spouštěč Herzlovy myšlenky domoviny pro Židy a židovského státu, uskutečněné před 70 lety vznikem Státu Izrael. Vrhl se do toho plně. Napsal svazek Židovský stát. Rok poté zorganizoval první sionistický kongres. A pak už jednal s mocnými tohoto světa – ministry, kancléři, císaři, papežem… Sklízel víc neúspěchů než úspěchů, a to i u lidí, na než sázel. „Naprosté fiasko,“napsal si do deníku po setkání s baronem Rothschildem. „Trpké zklamání“přinesla schůzka s vídeňským rabínem Güdemannem.
Upřímně řečeno, s podobnými neúspěchy se o dvacet let později setkával i TGM. Alespoň to tak líčí Jiří Kovtun v knize Masarykův triumf. Ale nakonec se oba ocitli v národních panteonech. Hrob Theodora Herzla je už skoro 70 let na Herzlově hoře v Jeruzalémě.
Dobrý gój Tomáš Jan Masaryk
Weinova kniha Slovanský Jeruzalém se zaměřuje přímo na české prostředí, leč její východisko je podobné. Židovské obrození u nás časově kopírovalo to české, ale v jistém smyslu ke své vlastní smůle. Dokládá to literární, do značné míry židovská skupina Mladá Čechie (zřejmě inspirovaná skupinou Mladé Německo kolem Heinricha Heineho). Její člen Siegfried Kapper se v roce 1846 stal prvním Židem, jenž publikoval ve standardní češtině. A ukázka z díla Z ghetta Leopolda Komperta rozkošně:
„Víš, Honzo,“řekl Moritz, „čí dějiny mi ty české připomínají?“„Ničí, hrdě odpověděl Honza.“„Ale ano. Jsou velmi podobné dějinám Židů.“Honza vyprskl smíchy. „Copak máte Žižku?“vykřikl. „Máte husity?“„Ó ano,“řekl Moritz. „Máme Makabejské.“
Jenže čeští obrozenci to nepřijali vstřícně. Třeba Karel Havlíček Borovský v České včele: „A jak tu mohou Israelité k českému národu náležeti, když jsou původu semitského? Považovati je musíme za národ zvláštní, semitský, který jen nahodile u nás bydlí a někdy naší řeči rozumí, neb jí mluví.“Nebo Jan Neruda v pamfletu Pro strach židovský. Ty reakce nedokládaly vyhraněný antisemitismus Havlíčka či Nerudy, ale spíše konkurenci mezi hnutími toho či onoho obrození, která se chtě nechtě vyhraňovala jazykově i etnicky. Byl to vlastně náznak toho, co vystrašilo Herzla.
Wein ukazuje, že zvláštní česko-židovský vztah není historicky doložený. Pokud se dnes projevuje, opírá se spíše o legendy a poněkud zkreslenou společenskou paměť. Kolektivní paměť – a to platí na české i židovské (izraelské) straně – se nechala zkreslit dost ochotně. Už vznik Československa v čele s Masarykem, jenž se postavil proti většině za hilsneriády a opíral se o „ideály humanitní“, byl vzpruhou. A ta ještě rostla, když v sousedních zemích sílily autoritářské, ba totalitní tendence.
A Židé Masaryka oslavovali. Projevovali mu „dětinskou vděčnost, spatřujíce v něm téměř svého ,mesiáše‘,“napsal rabín Solomon Funk. „Uctívání, kterého se Masarykovi dostává od jeho národa, od celého civilizovaného světa, nabylo nejvyšší intenzity právě mezi Židy,“shrnul to novinář a filozof Felix Weltsch. působí až
Češi sní o Izraeli jako o zemi, která nepropadá šílenství multikulturalismu a politické korektnosti či akcím typu Me Too. O zemi, která se dovede bránit.
S tím nehnula ani druhá světová válka. Vždyť i třetí republika měla svého Masaryka, Jana. Izraelci to vnímají asi takto. „Ztělesněním všech ,dobrých Čechoslováků‘ je pro ně Tomáš či Jan Masaryk,“píše Wein. „Fiktivní postava s extrémně dlouhým životem, která obhajovala Hilsnera, zakládala Československo, navštívila sionistickou Palestinu, zachraňovala Židy během holokaustu a potom dodávala zbraně do Izraele.“Z toho čerpají i analogie mezi Československem a Izraelem. Oživují situaci před mnichovským diktátem v září 1938, přičemž Češi v nich vystupují v roli Židů a Němci v roli Arabů. Na tom něco je a lze to doložit citacemi politických osobností či médií.
K výrazným patří „československá řeč“izraelského premiéra Ariela Šarona z října 2001. Bylo to krátce po útoku na USA 11. září, prezident Bush skládal koalici proti teroru a – aby získal co nejvíc arabských států – vytěsnil z ní Izrael. „Nepokoušejte se usmiřovat s Araby na náš účet,“zareagoval Šaron. „Izrael není Československo. Izrael bude proti terorismu bojovat.“A již v únoru 2002 český premiér Miloš Zeman v Jeruzalémě nepřímo srovnal Jásira Arafata s Hitlerem.
Wein to bere jako výměnu: Československo poskytlo Izraeli metaforu Mnichova a Izrael na oplátku umožnil Československu o sobě prohlašovat, že je též obětí nacistické genocidy. A na závěr si klade otázku: Je opravdu něco zvláštního na analogii českých zemí a Izraele? V rámci svého boření mýtů je spíše skeptický. Zmiňuje vzájemnou idealizaci Čechů a Izraelců. Zmiňuje „humanistický“či „demokratický“nacionalismus, který si obě společnosti přisvojují, aby se odlišily od Němců, Rusů, Poláků či Arabů. A zmiňuje nápadné rozdíly mezi tím, co uchovává kolektivní paměť, a historickým záznamem.
Ať už s jeho postřehy souhlasíte nebo nesouhlasíte, jsou to otázky, které mají smysl. Zřejmě větší smysl než jen pěstovat kult „tatíčků“Herzla a Masaryka.