Neklidné hranice americké politiky
listické tradice mezinárodních vztahů, tezi o strategickém významu okrajových území Eurasie přijali a aplikovali na dnešní situaci. Pokud mají Spojené státy zajistit svou bezpečnost a prosperitu, nesmějí ztratit kontrolu nad výše popsanou okrajovou oblastí. Zde si v průběhu 20. století vytvořily řadu spojeneckých vazeb, které se staly klíčovým nástrojem americké zahraniční politiky.
Ve střední a východní Evropě se jedná o postkomunistické členské země NATO, včetně České republiky. Autoři přinášejí řadu příkladů z doby antiky či koncertu velmocí v 19. století, kterými dokládají, že spojenci jsou nezbytnou součástí procesu vytvoření a udržení vlivu. Je tomu tak i nyní, kdy spojenci přispívají svými vojenskými kapacitami a pomáhají projekci americké síly. Spojené státy coby primárně námořní mocnost nikdy nemohou samy disponovat potřebnou pozemní silou. Nelze se ani spoléhat na globální instituce jako OSN či naivní víru ve spravedlivý světový řád.
Výzvy americkému systému
Systém amerických spojenectví v hraničních oblastech Eurasie ovšem v poslední době čelí třem hlavním výzvám. Pro všechny lze přitom najít předobrazy v blízké i vzdálené minulosti. První výzva se nachází přímo uvnitř Spojených států a vyvěrá z falešného pocitu neohrožení. „Proč by se měla Amerika angažovat na druhém konci planety,“může se celkem logicky ptát běžný Američan, který si uvědomuje, že jeho předkové se usadili v zemi obdařené snad všemi geopolitickými výhodami. Tendence k izolacionismu se mezi Američany a jejich elitami objevily v minulosti již několikrát.
Spykmanova abstraktní teze o kontrole nad Eurasií asi těžko osloví masy voličů a pravděpodobně ani velkou část jejich volených zástupců. Autoři trpělivě vysvětlují, že aliance mají jak vojenský, tak i ekonomický benefit. Ztrátou kontroly nad obchodními námořními trasami by výrazně utrpěla americká prosperita. Je třeba rovněž připomínat fakt, že USA vstoupily do obou světových válek nikoliv z čistého altruismu či sentimentálního vztahu ke starému kontinentu, ale proto, že Evropa či celá Eurasie pod nepřátelskou hegemonií by ohrožovala bezpečnost i tak nedobytné pevnosti, jakou je Severní Amerika.
Další výzvu představují aktivity revizionistických mocností. Ty se pochopitelně snaží vliv Spojených států v prostoru Rimlandu oslabovat. Protože revizionistické mocnosti jsou aktuálně vůči Spojeným státům relativně slabé, testují odhodlání Spojených států hájit svou zónu vlivu na nejzazších okrajích. Zároveň používají asymetrické či hybridní metody, které snižují jejich vlastní riziko. Toto chování není nové a autoři nabízejí příklad sira Francise Drakea, který již v 16. století jako soukromý pirát pracoval pro britskou královnu, aby oslabil španělskou námořní hegemonii. Některé „testy“se revizionistickým mocnostem vydařily, jako třeba nedávná akce „zelených mužíků“na Krymu.
Poslední z hlavních výzev je chování samotných spojenců. Základní podmínkou fungování systému amerických aliancí je to, že sami spojenci chtějí být jeho součástí. Mají prospěch z toho, že jim Američané zajišťují bezpečnost a podíl na prosperitě v rámci globální ekonomiky. Pokud však Američané nedostojí svým závazkům či jinak omezí své vazby, jsou spojenci pochopitelně nuceni na vzniklou situaci reagovat. Jejich reakce může být pozitivní, když třeba navýší své výdaje na obranu. Jindy však mohou začít usilovat o zlepšení vztahů s revizionistickými mocnostmi, což je v jasném protikladu k americkým zájmům. Autoři mají coby realisté pro takové chování pochopení. Předchůdce dnešní globální námořní mocnosti, Velká Británie, se ke svým kontinentálním spojencům chovala velmi často neloajálně, což bylo jednou z příčin jejího neúspěchu. Nikoliv náhodou si autoři do úvodu k příslušné kapitole vybrali citát, který vystihuje tragiku spojenci opuštěného pomnichovského Československa: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky.“(Ponechme stranou, že autoři citát mylně připisují generálu Syrovému). I Američané se vůči spojencům dopouštěli chyb: kupříkladu snaha o reset vztahů s Ruskem, jež vyústila v konflikt v Gruzii a následné zrušení projektu protiraketové obrany ve střední Evropě. Hlavním doporučením knihy je obnovení aktivního amerického angažmá v oblastech Rimlandu a co nejtěsnější spolupráce se spojenci.
Národní bezpečnostní strategie
Jaký dopad má kniha a v ní obsažené teze na zahraniční politiku současné administrativy? Zatímco na vrcholu mocenské pyramidy dlí prezident Trump, jenž v zahraniční politice jedná nepředvídatelně, důležité posty v administrativě byly obsazeny zahraničněpolitickými experty z řad tradičních republikánů ( mainstream republicans). Wess Mitchell nastoupil na State Department jako náměstek pro Eurasii, zatímco Jakub Grygiel nastoupil na Odbor politického plánování. Tento málo známý odbor se stal za působení ministra zahraničí Tillersona faktickým mocenským centrem State Department, a proto bylo velmi důležité, že do jeho čela nastoupil Brian Hook – další Mitchellův intelektuální souputník a kolega z kampaně republikánského kandidáta Mitta Romneyho. Generál H. R. McMaster, který působil jako Trumpův národněbezpečnostní poradce až do dubna 2018, měl údajně předmětnou knihu na svém pracovním stole a byl jejím nekritickým recenzentem pro The Wall Street Journal.
Jako poslední uveďme Nadiu Schadlowou, která se dříve pohybovala kolem Mitchellova think tanku a nyní působí jako zástupkyně Trumpova národněbezpečnostního poradce v Bílém domě. Schadlowá se stala hlavní autorkou stě- žejního dokumentu – Národní bezpečnostní strategie, který byl zveřejněn v prosinci 2017. Ta identifikuje hlavní hrozby, kterými jsou málo překvapivě revizionistické mocnosti ohrožující bezpečnost Spojených států. Zásadní roli mají pro naplňování americké strategie podobně jako v Mitchellově a Grygielově knize spojenci, kteří „zvětšují americkou moc a rozšiřují americký vliv“. Klíčové je to, že v Národní bezpečnostní strategii se tradičním republikánům podařilo skloubit trumpovské heslo „America first“s jejich podezíravým pohledem na Rusko a Čínu a přesvědčením, že Amerika musí aktivně pracovat se svými spojenci. Zdá se, že s výslednou vizí zahraniční politiky se dokázal prezident Trump ztotožnit. Sám prezident inklinuje k realistickému vnímání zahraniční politiky. Pokud je tedy systém aliancí a spojenců pojímán jako pragmatický projekt mající za cíl sledování amerických zájmů, bude pro Trumpa přijatelný. Na rozdíl od liberálně-idealistického pojetí aliancí a spojenectví, které se svým akcentem abstraktních hodnot irituje jak Trumpa, tak velkou část jeho republikánských národněbezpečnostních expertů.
Trumpovy překvapivé výroky v zahraniční politicemnohdy zaskočí jeho poradce i zahraniční spojence. Avšak vytkneme-li neotřelý styl komunikace před závorku, zjistíme, že Trumpova administrativa postupuje v souladu s Národní bezpečnostní strategií i s jejími teoretickými zdroji, včetně knihy Wesse Mitchella a Jakuba Grygiela. Postup proti Rusku a Číně je tvrdý, jak dokládá nedávné vypovězení ruských „diplomatů“či zavedení nových sankcí. Postoj vůči evropským a dalším spojencům se ještě více než za předchozí administrativy řídí heslem „něco za něco“a v rétorické rovině je často také velmi tvrdý. Avšak ve většině sporných oblastí je patrná snaha problém neeskalovat a hledat řešení.
Hlavní sporné body mezi Evropany a Američany – budoucnost íránské dohody a obchodní ochranářská opatření – zatím nepřerostly v krizi a také se nezdá, že by se Trumpova administrativa hodlala domluvit s Rusy za zády svých evropských spojenců, jak se mnohým jevilo během prezidentské kampaně. Naopak, postoj vůči Rusku se Evropanům a Američanům daří koordinovat. Samozřejmě, politika je obtížně předvídatelná a o dnešním Washingtonu to platí beze zbytku. Nástup dvou nových postav Johna Boltona a Mikea Pompea na klíčové zahraničněpolitické posty může situaci dále znepřehlednit. Za první rok Trumpovy vlády se však republikánským realistům podařilo zahraniční politiku USA ovlivnit zásadním způsobem.
České republice by ústřední teze o důležitosti spojenců v oblasti Rimlandu měla v zásadě vyhovovat. Zájem Spojených států o region střední a východní Evropy je i v našem strategickém zájmu. Je však třeba, aby se Česká republika angažovala přinejmenším dvěma způsoby: jednak jako zodpovědný hráč, který se adekvátně podílí na zajištění bezpečnosti své a svých spojenců. Za druhé by měla být aktivní součástí debaty o transatlantických vztazích. Rizik pro jejich rozvolnění existuje na obou stranách Atlantiku celá řada. Právě v oblasti Rimlandu bývají velké geopolitické pohyby cítit nejsilněji, což je fakt, který nám Mitchell s Grygielem snad ani nemusejí připomínat, neb nám historie poskytuje dost negativních příkladů.
Zahraniční politika prezidenta Trumpa se jeví jako nepředvídatelná. Ve skutečnosti je však patrný výrazný vliv zahraničněpolitických expertů z řad tradičních republikánů. Mezi ně patří i Wess Mitchell a Jakub Grygiel, kteří ještě před svým nástupem na State Department zdůvodnili, proč by Amerika měla upevnit vztahy se spojenci na neklidných hranicích Eurasie. Česku by ústřední teze o důležitosti spojenců v oblasti Rimlandu měla v zásadě vyhovovat. Zájem USA o region střední a východní Evropy je i v našem zájmu.
Autor je zástupcem velvyslance České republiky ve Spojených státech