Nekonečný šampionát v zaháněné

Román izraelského autora Asafa Gavrona není čtením pro ty, kdo se zajímají o blízkovýchodní konflikty. A není čtením ani pro ty, kdo se o tomto kusu světa chtějí něco „dozvědět“. Osada na pahorku je především skvělým románem, a tedy dalším potvrzením toho, že současní izraelští prozaici mají opravdu světový punc, což je pro české autory a čtenáře jistě hodno pozoru a zamyšlení.

ry je důkazem toho, jak dobře si momentálně žijeme. Je tedy „povadlá“kultura nezbytnou daní, kterou za takový blahobyt platíme?

Hledání vlastní pevniny

David Grossman debutoval v roce 1983 Úsměvem jehněte, jehož hlavní hrdina se jmenuje Uri – stejně jako o mnoho let později zabitý autorův syn. A navíc slouží v armádě na Západním břehu Jordánu, to jest tam, kam Asaf Gavron zasadil Osadu na pahorku.

Tento román taky velmi názorně ukazuje, že Asaf Gavron měl o čem psát – a že to dokázal opravdu bravurně. Což mimo jiné spočívá i v tom, že popisuje pro většinu Evropanů exotické izraelské prostředí, ovšem nikoliv tak, že by ho za exotické vydával, že by tento aspekt chtěl uměle zdůrazňovat – naopak zdůrazňuje civilnost, to, že všude žijí lidé a že všichni mají nakonec podobné životy a problémy, ať se narodili kdekoliv. Nejde o žádnou pohlednici, díky níž se staneme za čtvrt hodiny „odborníky“.

Navzdory tomu dokáže Osada na pahorku „cestou“dát čtenáři o izraelské situaci a tamním životě určité povědomí, aniž by však obtěžovala s duchamornými výklady. Mimo jiné totiž jasně odhaluje, že Židé žijí stále vlastně za plotem, chodí na noční hlídky tak, jak se to v našem prostoru děje snad jen na letních táborech, a mívají u sebe často zbraň. Tohle je tedy ta země, Stát Izrael, o níž po druhé světové válce snili, až jejího vzniku dosáhli…

Není divu, že Židé chtěli vlastní stát, pevninu, kde by se necítili ohroženi čímkoliv cizím. I když mnozí antisemité stá- le opakují, že Židé potřebují žít mezi góji, aby měli s kým obchodovat, na kom vydělávat. V románu Asafa Gavrona to je trochu jinak – mnohým postavám je vyčítáno, že obchodují a dávají práci Arabům, neboť je to výhodnější, namísto toho, aby jednali správně a obchodovali se svými, s Židy… Co na tom, že to vyjde o trochu dráž? Zde je těžké si nevzpomenout na proslulý dialog z Maryši...

Ale vraťme se ke Státu Izrael… Před začátkem druhé světové války mnohé země nepřijaly více Židů, kterým by to zachránilo život – respektive rozhodnutí těchto států, že nebudou přijati, znamenalo vlastně vynesení rozsudku smrti. Můžeme se pak divit, že Židé snili o Izraeli? Kdo přežil koncentrační tábory, byl často doma přivítán chladně, majetek, který chtěl zpět, nedostal a někdy došlo i k dalším pogromům – ano, i po válce a v Polsku! Někteří z přeživších se v takové situaci raději vraceli za dráty do osvobozené Osvětimi, aby nemuseli čelit cizí nenávisti. Do- kázal by někdo vymyslet něco absurdnějšího? A přitom to byla realita.

Poválečné snaze vypravit se na Blízký východ bránili Britové, kteří měli nad Palestinou mandát od Společnosti národů. A tak se Židé trmáceli na lodích, aby skončili nejčastěji na Kypru – opět v táborech obehnaných plotem –, protože Britové jejich usazení v Palestině zprvu bránili. Číst o tom můžeme třeba ve slavném románu Exodus Leona Urise, jenž se dočkal rovněž filmové verze s Paulem Newmanem v hlavní roli. A ve stejném díle můžeme číst i o tom, že vyhlášení Státu Izrael znamenalo konec míru mezi Araby a Židy. Takže vlastní stát, to ano, ale klid, pokoj a spočinutí nikoliv – nekonečný neklid. Proto stále všechny ty ploty, zbraně, proto v Izraeli chodí na vojnu i ženy…

Židé tedy z posledních desetiletí vycházejí opravdu jako národ, který se necítí bezpečně mezi jinými, ale jemuž klid nezajistil ani vznik vlastního státu, neboť ten se vtlačil mezi arabskou většinu. Proto pořád slyšíme o Pásmu Gazy či Západním břehu Jordánu, o všech těch sporných územích, kde se situace často přehřívá neúměrným třením. A nutno dodat, že už to slyšíme tak často, že tento zpravodajský refrén pomalu přestáváme vnímat.

Rozšíření životního prostoru

Právě na Západní břeh Jordánu, jak již řečeno, umístil Asaf Gavron svou románovou ilegální osadu. Zprvu jde vlastně o rozšíření prostoru – doslova by se dalo říci o rozšíření životního prostoru, kdyby nešlo o termín z nacistického slovníku. A samozřejmě, když Izraelci rozšiřují svůj prostor, nutně narážejí na arabskou vesnici. A odtud zas hrozí nebezpečí – sprška kamenů na projíždějící auta a hřebíky na cestě přinejmenším…

Všechno v osadě se děje pěkně improvizovaně a kutilsky, skoro by se chtělo říct, že v tom mají prsty „zlaté české ručičky“. Nic není oficiální, ale když hrozí, že nějaké úřady nebo ministerstvo zasáhnou a ilegální osadu zruší, rychle se zavolá známým na důležitých místech a ti s tím něco udělají, minimálně rozhodnutí pozdrží odvoláním.

Všechno je tedy velmi nepevné, drží to jen díky tomu, že jsme přece Židé Izraelci, a musíme si tedy pomáhat. Což se může zdát jako velmi vratká taktika, ale dlouho vychází… Ona nepevnost a neukotvenost se ovšem projevuje mimo jiné i v tom, že lidé v osadě bydlí v karavanech či obytných kontejnerech, které si různě propojují a nastavují. Zvláště pro ženy, jež pečují o malé děti, to tak není žádný komfort. Člověk si nad románem neustále pokládá otázku, proč se lidé do kibuců nebo do takových ilegálních osad vlastně dobrovolně uchylují. A odpověď není snadné najít, pokud nechceme skončit u bonmotu, že někdo je zkrátka náchylný k tomu, dělat si ze života koncentrák… Jde o to, že kde stojí Žid, tam nestojí Arab? Jde o poziční boj?

Asafu Gavronovi se však románovou osadu povedlo oživit tím, že ji obydlel řadou svérázných typů, které jsou opět vykresleny civilně a důvěryhodně – nejde o žádné jednorozměrné figurky. Z osazenstva nicméně vyčuhuje bratrská dvojice Roni a Gabi, s nimiž se během jejich životního tápání vydáváme křížem krážem po Izraeli a nakonec i za oceán do Ameriky, kde Roni zažije velký vzmach – i díky příslušnosti k izraelské komunitě – a následný krach akciových trhů, ekonomickou krizi.

Ani toto na první pohled neústrojné přiřazení atraktivního, globálního tématu ale není nijak vnějškové. Izraelský autor totiž nezpracovává témata, nýbrž dělá přesně to, co má dobrý romanopisec dělat – vypráví o tom, co se děje jeho postavám, co potkávají, co je na jejich cestě povznáší a sráží.

Tupý pohled, ostré lokty

V širším průzoru je Osada na pahorku románem, který ukazuje, že současný život na znečištěné zeměkouli se odehrává především v různých neurózách a agresích, jež v nás rostou, až překypí. A to všechno proto – tohle by taky mohla být odpověď na onu otázku, proč se vůbec někdo může do takové ilegální osady uchýlit –, že se jeden na druhého čím dál víc tlačíme a marně toužíme po vlastním prostoru, po klidu. Což nás mimochodem zahání do stále odlehlejších a nevábnějších zákoutí, protože ta malebná jsou pochopitelně okamžitě „vybydlena“trčícími novostavbami nebo aspoň povykujícími turisty. Zaháníme se navzájem pomalu, ale jistě do kouta.

V české kotlině se toto tlačení na sebe projevuje většinou pouze sousedskou nenávistí kvůli hluku, jímž se navzájem rušíme, aniž to často kvůli zakrnělé empatii tušíme. V izraelsko-palestinském konfliktu je ovšem ve hře otázka územní a rovněž otázka náboženská a rasová, a spolu s tím jsou tedy ve hře velmi často i zbraně. Židé tedy sice žijí ve vlastním státě, ale pořád na dosah smrti, před níž – už je tomu letos sedmdesát let – prchali z poválečné Evropy. Nutnost volby mezi bezpečností a domovem jim do značné míry zůstala...

je románem, který ukazuje, že život se dnes odehrává především v různých neurózách a agresích, jež v nás rostou, až překypí