Srandičky pro indoše i babičky

A tenhle znáte? Zemře bohatý Žid a notář čte jeho poslední vůli: „A Mordechajovi, kterému jsem slíbil, že si na něj vzpomenu ve své závěti, posílám srdečný pozdrav...“Žerty a vtipy mají různou kvalitu, jeden montypythonovský byl ve skeči z roku 1969 dokonce smrtící, ale platí, že žertování je vlastní všem lidským společnostem.

tial / Kdyby ale jeho pověst někoho snad zlobila / vězte, že měla víc slávy z cirku mnohá kobyla... Tak popsal hispánský Říman sám sebe, jak čteme ve výběru z jeho dva tisíce let starých epigramů Posměšky a jízlivosti (česky 1965).

Milá tchyně má, smradlavá...

Žertování a vtípky ulehčují lidem jejich úděl zřejmě od nepaměti, jak můžeme alespoň vytušit z vtípků a srandiček přírodních národů od Afriky po Amazonii, protože pralidé legrácky na stěny paleolitických jeskyní přece nepsali či nemalovali... Nebo že by?! Některé ze 150 postaviček v západofrancouzské jeskyni La Marche totiž představují lidské typy – a to i s tvářemi, bradami, nosy a srandovními rysy, které vypadají skoro jako karikatury. Bylo to neumětelstvím dávných tvůrců, anebo šlo o výsměšný záměr nějakého kmenového šprýmaře, taškáře?

Antický filozof Aristotelés se pojetí komična věnoval už ve své Poetice (v souvislosti s komedií). Souhlasil s Platónem, že smích – čili schopnost odlišující člověka od ostatních živých tvorů – je v podstatě výsměchem a že lidem působí radost, když osoba, které se smějí, je něčím jakoby podřadná, ponížená.

To ladí s první kategorií komiky, jak ji v knížce Teorie komiky (2000) vymezil kulturolog Vladimír Borecký. Základní skupiny jsou dle něj tři. První jsou teorie superiority (převahy, nadřazenosti), jež vycházejí z toho, že příčinou či podstatou komiky je získávání převahy nad druhými, které probíhá jako zesměšňování soka (mezi zástupce patří oba zmínění Řekové, Hobbes i Bergson). Druhá třída, teorie inkongruence, zase vidí podstatu komiky v nesourodosti prvků, které ji vytvářejí; jde o kontrast neslučitelného, absurditu (Kant, Kierkegaard). Třetí kategorii tvoří různé teorie relaxace, které zdůrazňují uvolňování energie či terapeutický, až katartický rámec žertů, jak se zdálo Herbertu Spencerovi i Sigmundu Freudovi, který dokonce napsal celou studii o slasti z vtipkování a humoru jménem Vtip a jeho vztah k nevědomí (1905).

Velké pochopení pro legraci, špás, psinu, taškářství, bžundu, koninu či srandu měl báječný autor těchto novin – Karel Čapek. V nadčasovém díle Marsyas (1931) věnoval pár poznámek i lidovému humoru. A tvrdil, že 1) švanda je záležitostí převážně mužskou, že se ke komické činnosti pánové „snižují ochotněji“než dámy, a 2) že humor je v jádru povahy lidové, že hrobaři špásují spíše než rytíři. „Většina lidového humoru je rejpání, ouchcapky, houpání a dobromyslná dožírka. Chudí lidé se neberou tak vážně a uctivě; ty jsi stejný vrabčák jako já, říkají si svým způsobem. Je málo humoru, jímž by nebyl někdo potrefen nebo dáván k lepšímu; po té stránce lidový člověk netrpí hierarchickou nedůtklivostí,“psal Čapek s tím, že zná šibeniční humor, ale korunovační ne... A vyvodil: smích je demokratický, humor je „nejdemokratičtější z lidských zvyků“.

Nejedna společnost zvláště oceňuje vtipné lidi, kteří umějí okolí rozesmát. I takoví Inuité čili Eskymáci, kteří se v říši sněhu a ledu neměli moc z čeho za břicho popadat, měli zvláštní humor. Žertovali, aby „bílé peklo“přežili. „Nic nedává tak dobře nahlédnout do duševního života tohoto lidu, do jejich nadání, cítě- ní a nálady, jako obsah (jejich) zkazek a způsob, jak jsou vyprávěny. Nalezneme tam schopnost představivosti a fantasii grónského lidu a zároveň i groteskní humor, který se ovšem často vyvinul v tak drsné projevy, že dosud nebyly vůbec publikovány...“psal Fridtjof Nansen v práci Život Eskymáků (1891).

Ač tedy eskymácké fóry zapsány nemáme, z jiné etnografické studie Národy a pronárody, již napsal polárník, inuitolog, misionář, masher a učitel pronárodů Jára Cimrman, víme o zábavě eskymáckého kmene, kde měla hlavní slovo Eskymačka. „Byl to velice primitivní kmen,“zapsal si do terénního deníku dr. Cimrman, jemuž paní domu, mimochodem velice krásná Eskymačka, osobně ustlala lože a na důkaz nejvyšší úcty mu na noc přivedla svého manžela... Ještě že měl ale česko-rakousko-uherský pronárodopisec s sebou karty, takže Inuita naučil lízaný mariáš a noc – jistě plná sprostých tuleních vtipů – jim příjemně utekla.

Fenoménem, vcelku běžným u preliterárních společností (Austrálců nebo Melanésanů), byl zvláštní institut takzvaných žertovných vztahů. Antropologové jako Marcel Mauss, Meyer Fortes či A. R. Radcliffe-Brown si při studiu příbuzenských systémů povšimli neformálního, velmi otevřeného a špičkujícího chování mezi určenými skupinami příbuzných. Posledně jmenovaný psal o drsných žertech, ba slovních útocích jako o „povoleném disrespektu“(1940), který by v jiném kontextu vzbudil pohoršení. Podle Radcliffa-Browna měly verbální agrese a obscénní posměšky předejít konfliktům. Jako jakýsi ventil tenzí.

Sepsané dějiny legrací

O žertovánímáme i historické zápisy. Řekové a Římané se rádi smáli vtípkům a situacím v divadelních hrách, komediích. A takový Marcus Tullius Cicero radil ve spise O řečníku z 1. století před Kristem různé žertovné rétorické figury jako přehánění, sarkasmy a slovní hříčky, při-

Smích má hluboký význam pro poznání světa, je to jedna z nejpodstatnějších forem pravdy o světě v jeho celistvosti, o člověku. Je to zvláštní, univerzální úhel pohledu.

čemž jako první z „filozofů srandy“rozlišoval mezi komikou, o které se popisně mluví, a naopak komikou vycházející přímo z jazyka samotného.

Až do antických zdrojů – panhelénských zábav a saturnálií – se ohlížel klasik výzkumu „smíchové kultury“Michail Michajlovič Bachtin, literární vědec, který zkoumal karnevaly, žerty, směšné svátky hlupáků či oslů (kdy i kněz místo požehnání třikrát pro legraci zahýkal!), velikonoční smích a šaškování ve středověku i renesanci. A jak psal, smích je chvílí sváteční svobody, osvobozením ducha. Žertů, jak víme, se obávali a bojí zvláště ti mocní; nechtějí, aby se projevila pravda o jejich nedostatcích. „Smích má hluboký význam pro poznání světa, je to jedna z nejpodstatnějších forem pravdy o světě v jeho celistvosti, o člověku; je to zvláštní univerzální úhel pohledu na svět, z něhož se svět vidí jinak, ale ne méně do hloubky než ze zorného úhlu vážnosti,“píše Bachtin v úvodu knihy François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance (česky 1975).

S příchodem renesance začaly vycházet první sbírky takzvaných facetií, anekdot a fórů. Soubor vtipů jménem Facetiae, které se nevyhýbaly ani skatologickému čili sprostému humoru (dokonce včetně legrácek o prdění při souloži a kadění), vydal roku 1470 Poggio Bracciolini. A kniha to byla tuze úspěšná! Sborník německých švanků a humorek Schimpf und Ernst (aneb Vesele i vážně) vydal dokonce i pro „obveselení synů církve“františkán Johannes Pauli v roce 1522.

Pro českého čtenáře, který by se chtěl poveselit souborem původních „národních prasáren“, jež vyvěrají z lidového žertování a nic nepředstírají, jsou klíčová Kryptadia K. J. Obrátila. Se studiem se to však nesmí přehánět, neboť jak praví stará škádlivka z Prahy: „Profesoři nemám ráda, to jsou lidi ubozí, nedovedou ani šmátnout žádný ženský na kozy!“

Autor je etnolog a historik kultury