Ani jeden telefonát, že nás potřebují
PRAHA Honosná Čiperova vila ve Zlíně ze čtyřicátých let upoutává pohled harmonickým propojením s okolním parkem. Kojenecký ústav v ní vznikl už pár let po jejím dostavení, kdysi v něm bývalo na 50 lůžek.
„To ale nemůžeme mluvit o tom, že by tyto děti někdo bral jako individuality,“pouští se do historického exkurzu současný ředitel Dětského centra Zlín Marek Mikláš ve své pracovně. Tu zdobí původní vestavěný nábytek. Na temné období výchovy opuštěných dětí v duchu kolektivistického socialismu upozorňují jen ohyzdné nemocniční zářivky na stropě.
Dnes už ve vile tehdejšího ředitele Baťových závodů kojenecký ústav není. Zlínský kraj předloni obě svá centra pro děti do tří let zrušil. K radikálnímu kroku však přistoupil až poté, co byly zcela prázdné. Nejprve totiž posílil terénní práci s ohroženými rodinami a opuštěným dětem zajistil dostatečný počet pěstounů na přechodnou dobu. Teprve pak se ukázalo, že prázdná ústavní lůžka čekají na děti, které už nepřijdou.
„Tady nebylo jediné umístěné dítě. A to je pro mě nejpodstatnější. I za dobu, co jsme dětský domov do tří let zrušili, jsem neměl ani jeden telefonát, že by někdo potřeboval umístit takto malé dítě,“vysvětluje situaci ve Zlínském kraji Mikláš. Sám je přitom přesvědčen o tom, že rušit plošně kojenecké ústavy by byla velká chyba. „Není možné něco zrušit a pak teprve vymýšlet, čím se to nahradí,“kroutí hlavou.
Jak LN upozornily minulý týden, kojenecké ústavy se dnes plní už jen ve čtyřech krajích – v Ústeckém, Středočeském, Plzeňském a v Praze. Celkem bylo začátkem roku v 26 kojeneckých ústavech na 440 dětí do tří let. Podle asociace Dítě a rodina je Česko poslední zemí v Evropě, kde je možné do ústavu dávat nejmenší děti. V téměř polovině z 26 dětských center jsou jich přitom dnes už jen jednotky.
Stále čelí kritice
Příklad Zlínského kraje je tak hozenou rukavicí, která není po chuti ani některým ministerským úředníkům. Jedním z nich je náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula. „Takmy samozřejmě na úrovni kraje můžeme zrušit izolovaně zařízení, protože ta okolní mohou péči převzít,“komentoval letos v České televizi zánik kojeneckých ústavů na Valašsku. Nic takového jako přesun opuštěných dětí do kojeneckých ústavů v jiných krajích se přitom neodehrálo.
„Toto poslouchám už dva roky. Kdyby to tak bylo, bylo by to špatně. Chtěli jsme vědět, jestli jsme neudělali chybu, a tak jsme obeslali všechny krajské úřady i všechny kojenecké ústavy. Dostali jsme zpětnou vazbu jen z Kyjova na jedno dítě. Ostatní nám odpověděli, že žádné dítě ze Zlínského kraje nemají,“uvedla vedoucí odboru sociálních věcí krajského úřadu Zlínského kraje Helena Miklová. A i v případě tohoto dítěte šlo o to, že maminka to měla z domova blíž do Kyjova než do krajského města.
Samotné rušení kojeneckých ústavů je přitom podle zkušeností ze Zlínska velmi bolestivý proces. Oba tam totiž fungovaly téměř osmdesát let. „Hlavně šlo o to, smířit se se změnou. Musela jsem v sobě zpracovat, že činnost, která se tu osmdesát let dělala, prostě skončí a začne se pracovat s dětmi a rodinami jinak. To byla opravdu zásadní změna,“vysvětluje Dagmar Stárková, ředitelka Centra Áčko ve Valašském Meziříčí, druhého zrušeného kojeneckého ústavu v kraji. Když do kojeneckého ústavu před 15 lety nastupovala, měl kapacitu 40 dětí. Když se před dvěma lety rušil, bylo v něm šest prázdných lůžek.
Pracují víc s rodinami s dětmi
Transformace se nelíbila ani zaměstnancům. Dětské domy pro děti do tří let jsou zdravotnická zařízení a jejich zaměstnanci jsou zdravotníci. Při změně zdravotního zařízení na poskytovatele sociálních služeb se tedy změnila i jejich pracovní pozice ze zdravotnické na sociální. A to znamená nižší platy.
„V momentě, kdy bylo jasné, že se to stane, se všem zaměstnancům vypočetlo, co to pro ně bude finančně obnášet. A ten propad byl opravdu velký,“vzpomíná Mikláš. Mnoho z nich se proto rozhodlo odejít a hledat nové uplatnění ve zdravotnictví, kde je peněz více než v sociálních službách.
Ve Zlínském kraji navíc nešlo pouze o zrušení, ale o celkovou transformaci obou ústavů, které začaly nabízet nové služby. V Dětském centru Zlín zůstalo osm lůžek v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, což jsou takzvané klokánky. V nich se poskytuje pomoc dětem v krizových situacích do 18 let. „Někdy jde o několik nocí, někdy o několik týdnů či měsíců, ale je to opravdu přechodné umístění, kdy se řeší krizová situace a jde o to, najít nejlepší formu podpory a péče o dítě,“vysvětluje Mikláš.
Klokánek s osmi lůžky zůstal také v Centru Áčko ve Valašském Meziříčí. I ta se ale možná budou postupně rušit. „Svým způsobem je to zase skrytá ústavní péče. Zlínský kraj nemá zájem o to, aby těch lůžek bylo hodně. Spíš má zájem o práci v terénu. Takže teď zvažujeme, jestli ta lůžka budou využitelná, nebo ne,“uvedla Stárková.
Kromě klokánku teď ve Zlíně rozjeli další dvě služby. „Dlouhodobější podporu rodin tak, aby se jejich kompetence rodičovské posilovaly a zlepšovaly a aby se minimalizovalo riziko, že o to dítě můžou přijít. A krizovou pomoc. Hlavním principem této služby je okamžitá dostupnost. Kdyby nám teď někdo zavolal, že rodina s dítětem je v krizové situaci, jsme schopni nasednout okamžitě do auta a dojet tam a poskytnout krizovou intervenci,“popisuje Mikláš. A ve Valašském Meziříčí se začaly budovat služby pro rodiny s autistickými dětmi, s dětmi s poruchou pozornosti (ADHD) a s mentálně postiženými dětmi.
Česko je poslední zemí v Evropě, kde se posílají děti do tří let do ústavů. Ve Zlínském kraji ale našli recept, jak to zařídit i bez kojeneckých ústavů. Posílili pěstounskou péči a nejen to...